Dvě či tři věci, které o ní vím

Není nic jednoduššího než žít s představou samozřejmosti všeho, co člověka obklopuje. A když o tom všem začne člověk přemýšlet? Co když zautomatizované procesy začnou zadrhávat, co když každodenní reprodukce našich společenských (a výrobních) vztahů začne klopýtat? No nic, zapálím si cigaretu. Nebo kouknu na televizi - tu si dík modernizaci může pořídit každý (i ten, kdo nemá na LSD). Reklamní sny jsou také sny a zapomíná se s nimi příjemně lehce. Potom si člověk ani nevšimne, že dům ve kterém žije, je vlastně jen další krabice od pracího prášku... /// Tradičně godardovský sociologizující/ etnografický pohled na hrdiny filmu, determinované prostředím v němž žijí (na nižší rovině pařížské předměstí, na vyšší pak kapitalistická společenská formace), je obohacen o v mnohém revoluční přístup ve vztahu autora-umělce ke svému dílu. Ten díky jedinečnému vstupování pomocí voice-overů do samotného filmu nastoluje mezi sebou a divákem nová spojení a otázky, konvenčním přístupem jinak nemyslitelné. Aneb reflexivní filmová sociologie, v níž JLG zkoumá uměleckou reprezentací uchopený předmět takřka vědeckého zájmu a skrze tento proces i sebe samého jako tvůrce díla - umělce, zapuštěného do své doby stejně, jako Marina Vlady. /// Nápaditost s formou a mizanscénou je pak dotažena k dokonalosti - stačí slavný příklad s detailem kávové pěny symbolizující pomíjivost lidského vědomí nebo ranní probouzení M. Vlady, kdy se z jejího polštáře a deky složí vlajka Francie - poukazující na to, že to, co nám film ukázal na příkladu pařížského sídliště se netýká rozhodně jen něho. (31.03.2013)

Já se na tyhle film dívám, ale jako kdybych nic neviděl. Baví mě různé prvky, které Godard používá, například v tomto případě hlas vypravěče, ale jako celek mi ten film prostě nesedl, a to i přesto, že téma je zajímavé a je podáno téměř dokumentárním stylem, anebo alespoň formou velmi realistického pojetí scén. (09.06.2015)

Dvě či tři věci, které o ní vím jest osobitě výstižnou definicí struktur a schémat kapitalistického, byť se dnes dává přednost slovům liberalismus a volný trh, uspořádání života. To nám sice dává jakousi svobodu, avšak pouze v rámci daného uspořádání, v jeho nastavených a udržovaných mantinelech, což má své následky v představách a potřebách bytí. Lidská nitra jsou v nich místo duchovních idejí naplňována věcmi, hesla marketinku se stávají základními body v orientaci životem, často dokonce nabývají tvarů "pravdy" (jejichž zpochybňování se netoleruje), ba suplují smysluplnost bytí. I tak lze přeci účinně podrobovat lidského ducha k obrazu moci, vždyť je to civilizační pokrok! Jistě, člověku se dostává většího pohodlí, proto se raději stává otrokem spotřeby a tupí svou mysl. Potom každou případnou kritiku onálepkuje předponou pseudo. Když náhodou někdy pocítí člověk také duchovní nedostatek, dostane se mu rázného ujištění, že právě tento systém je zárukou míru a stability, a do omrzení mu předvádí hrůzy okolního světa (naštěstí dostatečně vzdáleného), jenž se zmítá válkami a hladomory. Jen tak můžeme prostituovat svou vlastní mysl a svědomí. A v takových podmínkách si každý humanitní obor zaslouží výprask, neboť kritizují, ale my se chceme míti dobře tak, jak nám káže naše pravda, kult věcí, kult pokroku. Hlavní zájem jest soustředěn na Juliettu Jeanson (Marina Vlady), ženu v domácnosti. K celkovému obrazu Godardova filmového eseje přispívají také Juliettin manžel Robert (Roger Montsoret), jejich malá dítka Christophe (Christophe Bourseiller) a Solange (Marie Bourseiller), kosmetička Marianne (Anny Duperey), stařík provozující zvláštní školku (Joseph Gehrard), americký válečný zpravodaj na dovolené v Paříži John Bogus (sám producent filmu Raoul Lévy), dívka z kavárny (Juliet Berto), či čerstvě oceněný spisovatel Ivanov (Jean-Pierre Laverne). Dvě či tři věci, které o ní vím: jazyk zpřítomňuje svět, avšak životní prostor je v něm určován ideologiemi (ekonomicky-) politickými, jež se přitom vlastnímu lidskému bytí vzdalují a tu potřebu duchovního rozměru nahrazují vlastními akvizicemi. Jde o útok přímý i alegorický zároveň. A jak je u Godarda obvyklé, jsou zde též odkazy a poznámky i brechtovské rozhraní. Je to umění i hříčka, obraz i idea, pocit i jeho zhmotnění. Je to působivý anti-konzumerský počin, přesně v Godardově stylu. (12.07.2024)

Tváře jsou jako města, odkrývají a zakrývají, kopou do země a staví do výšky; jsou stále plné stavebních strojů, které se pohybují a něco přenášejí. Pro někoho je ale člověk, se kterým se seznámím v metru "chlapem z metra", jindy to může být "ženská z kavárny", příběhy se dějí ve městě, doma se jen zpracovávají a hodnotí; oddělit sféru soukromou od veřejné však není tak snadné. Je prostituce soukromá nebo veřejná? Jaký je rozdíl mezi návštěvou u kadeřníka a pobytem v hodinovém hotelu? (18.11.2023)

Niekedy mám z imperatívneho zoznamu 1000+1 filmov, po dopozeraní niektorého z filmov v ňom obsiahnutých, pocit, že vo svojej väčšine nepredstavuje škálu vybraných najskvostnejších filmov, ale skôr takých, ktorým dobovo kritici prisudzovali mimoriadne hodnoty, a preto boli do watchlistu zaradené. Oboznámenie sa s navrhovanou škálou potom akoby slúži skôr hĺbavejším záujemcom o film, ako bežnému fanúšikovi. Pretože ten môže byť, a oprávnene, často sklamaný. Podobné sa prihodilo mne, a to nielen pri dvoch, troch filmoch, o ktorých som zo zoznamu vedel. Platí aj pre tento Godardov zárez. Veď od JLG viem nafleku vymenovať najmenej päť oveľa lepších filmov. Do istej miery zaujala netradičná práca s príbehom ľahostajnej paničky, ktorá sa transformuje na prostitútku pre intelektuálno-umeleckú klientelu a celkom pekné herečky. Niektoré z prezentovaných myšlienok zaujali tiež, no politicky "radikálna" myšlienka výsmešne sa posmievajúca americkému imperialistickému vpádu do Vietnamu a útočiaca proti nemu, sa stala smiešnou a absolútne demodé. Rovnako tak snahy o pretvorenie mesta v akomsi socialisticko - komunistickom duchu. Spôsob prezentácie ideí je intelektuálsky nadutý, povýšenecky snobský, tak vzdialený robotníckej triede, s ktorou Godard vraj súznel, ako ďaleko sa len dá. Typický produkt kaviarenského marxizmu, odtrhnutý od problémov biednych, slúžiaci len intelektuálnej onanii a vybudenému libidu tvorcov. No divákov len minimálne. Ak, tak nad týmto sa môžu vzrušovať len študenti a absolventi filmových škôl, filozofií a kadejakých ďalších, viacmenej zbytočných, humanistických odborov. (08.01.2021)