Alphaville

Alphaville má ambice (a slušný potenciál) být tvrdým noire příběhem. Zároveň je také značně reflexivně poetický, a to je možná jeho největší slabina (od níž se odvíjejí ostatní), protože Godard se tu snaží komplikovaným a nejednoznačným způsobem vyjádřit nejen svůj politický či společenský názor na svět a jeho možný vývoj, ale i své niterné pocity. To podtrhuje experimentální forma snímku z hlediska vizuálního (výrazné blikání, roztřesená kamera či rychlé švenkování, jež diváka chvílemi takřka přivádějí na práh epileptického záchvatu) i vypravěčského (útržky poezie promísené s absurdními výroky obyvatel „hlavního města galaxie“). Zarážející je podivně nepovedené až laciné zpracování pohledu na přetechnizovanou společnost budoucnosti, jež se vyznačuje všudypřítomnými „pípacími“ efekty a tracheostomickým hlasem centrálního mozku lidstva α60. Rovněž (otevřeně přiznávané) prvky rádoby americké drsné školy či spíše šestákových detektivních románů mohou vzbuzovat sarkastický úsměv. Přestože je tento mix dost náročný na divákovu toleranci, je třeba říct, že hraje pouze druhotnou roli a není cílem. Alphaville je totiž hlavně alegorie a ve své černě groteskní karnevalové podobě zobrazuje absuditu totalitního systému, dovedeného takřka k dokonalosti. Izolované město, v němž se mluví o „vnějších zemích“ z jiných galaxií (ovšem do Nueva Yorku je to autem 9 000 km) a kde všichni povinně zapomínají kromě zakázaných slov také to, že i jinde žijí lidé a že láska není synonymem slova rozkoš. Kde se na všechno nekonformní pohlíží jako na trestuhodné a kde (alespoň oficiálně) vládne čistá logika a nelidské sociální inženýrství. Výčet by mohl pokračovat, ale snad není třeba.            Je pravda, že navzdory (nebo možná kvůli) symbolistickým zkratkám film působí místy dost polopaticky, z jiného úhlu zase trochu přeplácaně. Chvíli divák neví, jestli je to drama, chvíli zase parodie. Ale co už. Z voleje bych dal tři hvězdičky (několikrát jsem se i podíval na hodinky), ale z některých subjektivních důvodů ještě jednu přidávám. Stojí za tím „morální poselství“ filmu, pohled na Annu Karinu, plápolajcí zapalovač Lemmyho „Bacha“ Cautiona a další potěšující drobnosti, kromě toho, že se na takové věci rád dívám. (13.10.2010)

Achichouvej. Velice sofistikovaný mix francouzkého umění. Bohužel nejsem fanouškem takových hlubokomyslných děl. Zvláště pak, když jsem u něj samou nudou usnul. Oceňuji jistý záměr a v lepší kondici a rozpoložení bych snad více docenil jeho mystických kvalit. Příběh o společnosti, ve které všichni ctí jistá pravidla bez citů, mi připomíná Equilibrium. Každý film si najde svého diváka, ale tohle mi nesedlo. 45% (28.01.2012)

Mix technofobní sci-fi a špionážního dobrodružství (nebo parodie na něj?) ve velenudném artovém kabátě. Dialogy mi přišly místy úžasně blbé, taky dramatická hudba mě brzy otravovala, ta trocha akce směšně ošéfovaná a samozřejmě je to fest pomalé. Záběry nočního města nebo stylových interiérů jsou fajn, ale čekal jsem zajímavější kameru. (11.02.2021)

Je to něco na způsob Gulliverových cest po Godardovsku ovšem s notnou dávkou absurdity, symboliky a surrealismu, která zas jako u všech jeho snímků jen otravuje a nudí. Další z nekoukatelných snímků od Godarda, příklad toho, že režisér, který toho točí moc nestojej jeho výtvory potom za nic, ale i když je to nudou ubíjející a nesmyslný, za pár nápadů a hlavně za ten barytonovej hlas místního computera hvězdu udělím. (31.03.2010)

Godard nebude můj oblíbený režisér. Tento experiment je snad jen hračkou pro extravagantní a sexistické fajnšmekry. Nic rozumného a smysluplného jsem v tom nenašel. Je pravda, že jsem to vydržel něco přes hodinu, ale i to byl na mě slušný výkon. Maximálně je v tom zajímavá kamera a sem tam architektura v interiérech, ale to je vše. Víc než hvězdičku si to ode mě nezaslouží. (27.01.2012)