Vojáček

Odvážný film, nijak mě nepřekvapuje, že byl zakázán. Válka, nájemné vraždy, mučení, střety ideologií a rozhovory o umění - filmu. Přestože vyprávění a některé stylistické postupy jsou tradičně nekonvenční (autorův rukopis je znát), tak bych řekl, že se jedná o docela formálně umírněného a srozumitelného Godarda. Filmu není mnoho co vytknout. Mě osobně téma trochu míjelo (už kvůli tomu, že tomu konfliktu příliš nerozumím) a pacifismus si do hlavy vtloukat nemusím, ten už tam je. ;) (08.10.2010)

Vojáček je jízlivým podrážděním konformity. Jean-Luc Godard ve svém druhém dlouhometrážním snímku, kvůli politické cenzuře opožděném v uvedení na plátna, navazuje v mnohém na svůj debut. Ať je to subjektivismus, nebo nespočet poukazů, jež jsou hříčkami či analogiemi. Zvuk je od obrazu více oddělen a osamostatněn, následkem čehož je na první pohled dosažen větší odstup. Téma jest poměrně ambivalentní, dokonce nelze ani tvrdit, že by Godard stál na jedné z obou stran, byť však jistou dávku sympatie nezakrývá. Godard filmem naráží zejména na "Červenou ruku", teroristickou organizaci francouzské kontrašpionáže k odstranění příznivců alžírské nezávislosti, činnou zejména v tehdejším Západním Německu. Po natočení Vojáčka se francouzsko-alžírská situace vyostřila ještě více, když byla na počátku roku 1961 založena k obraně francouzské přítomnosti v Alžírsku tajná teroristická organizace extrémní pravice OAS, jež vzešla z francouzské armády, jejíž určitá část byla rozhořčena de Gaulleovými ústupky. A násilná (navíc v krutější podobě) potlačování sebeurčení pak mívají podobně násilné odpovědi (Červená ruka byla aktivní již od počátku padesátých let a příliš se nemazlila se svými cíli). Hrdinou je Bruno Forestier (Michel Subor), francouzský mladík v Ženevě s posláním a pochybnostmi. Mládí bývá dychtivé po dobrodružství, avšak každá nebezpečná hra má také své následky. Navíc, ze hry nelze jen tak vystoupit. Jde o příkladně ambivalentní postavu. Hlavní ženskou postavou je Veronica Dreyer (Anna Karina). Aneb nevinnost, za níž se skrývá možná láska, rovněž možné nebezpečí. Z dalších rolí: Brunovy kontakty a důslední prověřovatelé věrnosti Jacques (Henri-Jacques Huet) a Paul (Paul Beauvais), či ten výraznější z Brunových únosců z alžírské FLN (László Szabó). Vojáček je otiskem ambivalentní politické situace dané doby, neboť národům a subjektům sice byla dána příležitost k vlastní emancipaci, ale pouze v přísně omezené formě. Každý pohyb, každá změna totiž naráží na ochránce statutu quo. Alžírsko je francouzskou hanbou, na tom se již nic nezmění. Ambivalence jak má být, dějem, postavami i strukturou. Zajímavá myšlenka filmu zní: estetikou budoucnosti je etika. (14.06.2024)

Godardove filmy neoslovia každého. Samotný dej hrá len druhé husle, ťažiskom sú myšlienky hlavnej postavy, ktoré buď dokážu diváka osloviť a prinútia ho premýšľať, alebo v opačnom prípade bude pri sledovaní zažívať nudu pol druhej hodiny. Po druhom vzhliadnutí pridávam jednu hviezdu nahor, keďže na prvýkrát som kvôli titulkám nedokázal kompletne všetko vstrebávať. (05.08.2020)

Wow, tak tenhle film ve mně bude ještě pořádnou chvíli rezonovat!!! Takový zážitek jsem popravdě ani nečekal.. Ono se toho zpočátku ani tak moc neděje, postavy mluví tajuplně o věcech, která zprvu nedávají smysl, ale jak do sebe začne vše zapadat, dostává film na neuvěřitelné síle a dojde i na proslulé mrazení v zádech... O čem tedy Vojáček je? Hmmm... Možná o mučení, jak psychickém, tak fyzickém... Nebo o lidské nesvéprávnosti a manipulovatelnosti, nebo o smutně vykoupeném dospívání jednoho člověka, který byl zmaten nesmyslným světem okolo něj plným idejí a prázdných frází... Nebo je to prostě jen romantický příběh, vystřižený podle klasické tragédie (muž a žena z různých zemí, které spolu vedou tajnou válku - ten Shakespeare je snad všude)... Možná od všeho trošku, ale určitě je to veliký filmový zážitek, ke kterému se trochu hodí i ten již dnes trochu zpopularizovaný přípomen "noir"... TO F1 : Díky, kouknu, už je to dlouho, co sem to viděl naposledy :) (03.08.2006)

Vojačik je typický produkt šesťdesiatych rokov. Godard v ňom experimentuje s formou vyjadrenia, prezentuje vlastné videnie sveta, problémy necháva otvorené, vo výrazoch je pomerne chaotický a celým filmom prestupuje absencia zodpovednosti voči konečnému užívateľovi - divákovi. To je spoločné mnohým slávnym režisérom, ktorí sa dve hodiny "nimrajú" vo svojich pocitoch, démonoch a fóbiách, hrajú sa ako malé deti a divák sa buď zmieri s tým, že nič nepochopil alebo pristúpi na režisérovu hru a pokúsi sa interpretovať to, čo si interpretáciu ani nevyžaduje. Celkovo považujem Vojačika za inertný film, ktorý prejde mojou mysľou bez toho, aby zanechal nejakú stopu. (27.11.2018)