Slídil

Ten Gyllenhaal mě baví čím dál tím víc. Po mrazivém Zmizení a psychologické bizarnosti Nepřítel si Jake vybral opět zajímavý projekt, v němž může předvést další hereckou proměnu. A ta je tentokrát nezvykle lahůdková: jako Lou Bloom - cílevědomý mladík, který se za pořádné záběry neštítí leccos obětovat - shodil téměř deset kilo, ulízal si vlasy dozadu a nahodil tak úchylný pohled, že v jednom autě byste s ním nevydrželi ani deset minut. Dokonale by vás vydeptal. Deptá ale i film jako celek, i když nějak ohromně nepřekvapí a příběh vlastně probíhá v přesně očekávaném módu. (21.12.2014)

Nejlepší date movie pro bulvární novináře. Zároveň ale film, který odkvétající televizní zpravodajství využívá jen jako základny k tomu, aby s hořkým cynismem zpracoval univerzálnější témata - ideologie sebezdokonalování, vyhrocený individualismus a kariérismus v podmínkách tržního kapitalismu (který velí udílet významně znějící názvy nejen bezvýznamným pracovním pozicím, ale třeba i vraždě). Také díky tomu, že Gyllenhaalova noční šelma se „zeligovskou“ schopností splynout s libovolným prostředím postrádá stálou identitu (ne náhodou jeden z posledních záběrů cituje finále Obvyklých podezřelých), výborně funguje jako zrcadlo prohnilé společnosti. Od začátku chladnokrevně a bez jakýchkoliv morálních zábran (zřejmě ani neví, že něco jako morálka existuje) napodobuje druhé. Rychlou cestu k velkému úspěchu sám nevymyslel, ale odpozoroval a odposlouchal (mj. z televize a internetových kurzů). Pochopil, že nejlépe prodává průběžně přikrmovaný strach, že každý člověk a každá nešťastná událost mohou být zpeněžitelným zbožím. To, co chce, si prostě vezme. I kdyby kvůli tomu měl vraždit. Případně vytouženou skutečnost sám vytvořit. Znamenitě odstupňovaný vývoj Louových úprav reality před kamerou považuji za přednostní kvalitu tohoto návratu k osmdesátkové estetice (z níž podobně čerpá Michael Mann) a vypravěčské přímočarosti. Od přeuspořádání fotografií na ledničce a zatajování některých fakt cesta plynule pokračuje k přemísťování mrtvol a lžím, které mohou zabíjet. Celé Los Angeles se pro Loua stává počítačovou hrou (GPS mapa, plnění misí v časovém limitu), kde lze bez zásadních konsekvencí (pro viníka) spáchat cokoliv. S tím souvisí další nadčasová rovina příběhu – ztráta schopnosti rozlišovat ve světě žijícím skrze média mezi reálným a zprostředkovaným (Louova poznámka, že pozadí v televizním studiu vypadá tak reálně, jeho snaha komunikovat s reportérem na obrazovce). S touto hranicí mezi fikcí a realitou si pohrává samotný film, když i v záběrech, které nejsou točeny televizní kamerou, přejímá „akční“ způsob zpravodajského snímání a v podstatě nechává protagonistu, aby se stal režisérem toho, co vidíme. Kromě neschopnosti rozlišovat, co je skutečné a co jenom jako, se však Lou od lidí, kteří žijí jen pro kariéru, až tolik neliší. Díky tomu by Slídil mohl vyvolávat nepříjemné mrazení i dlouho poté, co bude televizní zpravodajství vytlačeno tím internetovým. Nebo něčím ještě horším. Více zde. 80% Zajímavé komentáře: MessiáŠ, castor, Vančura, maddy, andrii (02.02.2015)

Nic člověku nenakopne motivaci víc než na vlastní oči vidět pořádnou autonehodu s polomrtvou čubkou. V tu chvíli Džejk ucítí škubání ve slabinách tak mocné až mu to div neroztrhne kaťata, zastaví kolo a koupí si výbavičku na větší porci takových hezkých zážitků jako je pobodání, zastřelení, smrťák v autě či uhoření. Všechny tyto veselé příhody začne prodávat místní televizní stanici, kde působí starší fena blonďaté srsti co jí pro změnu u těchto videí vlhne píča. Oba si tak spolu začnou rozumět a Džejk by chtěl s blonckou dokonce i zajít na večeři ba i šoustat. Blondýna má ale hrobku ve stadiu zapomnění takže hraje tyátr (pro blbce - Divadlo) a nechce Džejkovi podržet. Ten tak začne víc a víc makat na sehnání těch nejlepších záběrů, tahá mrtvoly po zemi na lepší místa k točení, vrahouny nechává na svobodě a neštítí se už vůbec ničeho jen aby se stal úspěšným se svou natáčecí firmou a mohl blondýně vylízat pekáč dosucha. A na konci filmu se dostaví s tak po piči hustokrutopřísným videem, že mu blondýna začne hekat do tváře a soukavě opakovat pod tíhou orgasmů - Dám Ti za to cokoliiiii, mrdej měěěě . Ok, to - mrdej měěěě - tam neřekla, ale rozhodně to chtěla. No prostě happy a end k tomu, kde k dokonalosti chybělo už jen natočit a následně hodit do zpráv jak do ní strká svýho nalitýho čuráka, aby jí věnoval své desetileté úspory. (12.04.2017)

Příliš mne nebavilo sledovat kariérní postup zloděje kanálových poklopů až k pozici profesionálního strkače kamery do cizích neštěstí. Já zkrátka takové vlezlé hyeny nesnáším a upřímně jim přeju jen to nejhorší. Tady je však Lou za hrdinu a tak jsem si mohl dvě hodiny zaníceně zanadávat na reprezentativní vzorek fanoušků černé kroniky, kteří chtějí vidět stále více krve, násilí a nenávisti. Oni úchylného Loua potřebují, ale já bych ho raději čelně seznámil s nárazníkem svého auta. (30.09.2015)

Americký sen trochu jinak. Novináři jsou hyeny, slýcháváme velmi často. Jenže cílový divák/čtenář přesně takové zprávy sledovat/číst chce. Díky nim bulvární plátky a komerční televizní stanice vydělávají a parazitují na cizím neštěstí, nic jiného v tom není. Když přivřeme obě oči, tak tu máme alespoň atmosférou kombinaci trojice výtečných kousků Collateral, Drive a Patrola. Pomalé tempo dává filmu hutný feeling něčeho neopakovatelného. A mrazivého. Louis tu a tam něco ukradne, tu a tam něco pod cenou ukecá v zastavárně, jinak ale dost ujíždí na televizi a internetu, ze kterého nasává poučky a fráze. A pak ho napadne, jak zpeněžit své nezdravě vyvinuté voyeurství. Fascinovaný bouračkou koupí kameru a policejní vysílačku a začne se pohybovat metry, nejlépe jen decimetry od všech tragédií a kriminálních živlů. Když začnou houkat sirény, ďábelsky zbystří. Brzy ráno pak své úlovky nabídne senzacechtivé televizi, ať můžou Američané u něčeho šťavnatého posnídat. Morálka jde stranou, bezpáteřní Lou našel smysl života. Kritika současného nejen mediálního světa, po kterém nicméně lidé bez mravů prahnou, je patrná. A zároveň debutantský zápal Dana Gilroye (jinak hlavně scénáristy, navíc bratra Tonyho Gilroye, který úspěšně píše a občas si sedne i za kameru), který tenhle kus nestaví na zamotané zápletce. Karty jsou rozdané velmi rychle, syrový příběh nás hned osloví a devadesátkový retro feeling obstará zbytek. A samozřejmě chameleon Jake Gyllenhaal, který má čich na dobré postavy. A režiséry. Pohublý hošan s vykulenýma očima a mastnými vlasy neustále nad něčím dumá, z látky i díky němu vyzařuje chlad a odosobněnost, výsledek dráždí kombinací minimalismu a manýry. A Gilroy předkládá kroky Loue jako naprosto logické směřování jeho byznys plánu. Za pár milionů natočil atmosférické drama, které stojí hlavně na Gyllenhaalovi (oscarová nominace se zdá být takřka jistá), potěší také po letech v důležité roli Rene Russo (mimochodem už šedesátiletá režisérova manželka). Oscarová sezona se blíží!! (21.12.2014)