Week-End

No, minimálně první polovinu to byla dost dobrá absurdní satira na myšlenku anarchie a anarchismu celkově. Překvapivě jsem se i docela dobře bavil, párkrát zasmál a třeba scéna zácpy na silnici je naprosto dokonalá a snad i tou nejvtipnějším, co kdy Godard natočil (akorát si dost hraje s diváckou trpělivostí, jelikož poslouchat asi 10 minut troubení aut není nic příjemného pro uši). V tu dobu jsem to viděl i na silné 4*, bohužel v druhé polovině se z toho stal klasický Godardův myšmaš myšlenek, ale s tou výjimkou, že byl na jedno téma - politika. I tak to byl snad Godardův nejméně myšlenkově roztříštěný film. Jenže to taky dlouho nevydrželo a nakonec z toho vypadala totální experimentální šílenost s pár zajímavými nápady, ale bohužel mě to už pak celé dost nudilo. Kromě závěrečných 10 minut, ty to trochu vytáhly nahoru. Možná se to celou dobu mělo brát jako surrealismus, fakt nevím. Tak jako tak bych Week End zařadil mezi to lepší od Godarda, ale i když bych rád dal vyšší hodnocení, na víc jak silné 3* to nevidím. Btw, na to, že se Godard pokusil o road movie, tady má dost dobrou kameru a pár hezkých záběrů krajiny - i když to asi nebyl účel. Silné 3* (16.07.2020)

Četl jsem sice, že se jedná o podivnou road-movie, ale i když mám tenhle žánr rád, tohle byla totální kravina bez smyslu, smysl v tom nachází sám Godard, možná. Je jasný, že řadovýmu divákovi se tenhle typ filmu líbit nebude, jenže tohle nemá prostě žádnej význam. Obsah napsaný o tomto filmu určitou logiku dává, naproti tomu obsah samotný dějový linky nikoli. Možná že kdyby tam ty absurdní postavy nebyly, bylo by to lepší, ovšem právě ony mi film tak dokázaly znechutit společně s chaotickým dějem a politickou exkurzí, že o odpadu tentokrát vůbec neváhám. (04.12.2009)

Ryzí filmový anarchismus, který diváka nijak nešetří a spíše u něj vyvolává utrpení. Je jasné, že Godard svoji koncepci zcizování dohnal téměř k vrcholu, zatímco na počátku se dá ještě na film poměrně bez újmy dívat a třeba taková dlouhatánská kolona aut je geniálním režijním výkonem, který i přes svoji délku zaujme, to, co se děje poté je čím dál nesmislnější a nelogičtější a jen sen tam se objeví nějaká návaznost na rozběhnutou linii. Některé epizody jsou zábavné a sympaticky brutální (scéna u telefoní budky, šokující kanibalismus), ale ty se ztrácejí v záplavě nesrozumitelných filosofických výpadů, uspávajících politických proklamací a scén s minimální výpovědní hodnotou. Godard vrší jeden motiv na druhý bez ladu a skladu a chce nabídnout komplecní kritiku různých aspektů buržoazní a konzumní kultury, která požírá sama sebe a je stejně vykolejená jako hořííc vraky aut lemující každou chvíli silnici. Hlavně druhá apokalyptická metafora je docela působivá, ale dle mého snímek nijak do hloubky nejde a snaží se spíše šokovat a útočit formou a vnějšími efekty než myšlenkami. Tím pádem je pro ty, kteří nejsou zrovna posedlí nějakým levicovým démonem film málo stravitelný a nemají s čím by se ztotožnili, či s čím by souhlasili. Bohužel (či bohudík?) patřím mezi tyto diváky. (10.11.2010)

Sloboda-rovnosť-bratstvo. Sex-násilie-politika. Majetok-rodina-štát. Otroctvo-socializmus-kapitalizmus. Ježiš-Marx-Engels. Mesto-vidiek-príroda. Weekendom sa možno inšpiroval Cronenberg, keď spojil autonehody a sex v Crashi, Tarantino, keď spojil humor s extrémnym násilím v tom, čo dnes nazývame postmodernizmus. A tvorcovia Kobry 11 musia trpieť závisťou nad počtom havarovaných áut v tomto filme. Week end je zámerný anarchistický bordel, ktorý sa zahráva s očakávaniami diváka, zvyknutého na klasicky vystavaný dej, so žánrami a s posolstvami, vyjadrovanými v množstve dialógov a predovšetkým monológov, ktoré nie je možné všetky na prvý krát pochytiť a premýšlať nad nimi. Bohužial forma a zastaralosť filmu spôsobí, že znova si ho už asi máloktorý dnešný divák pustí. Ježiš bol komunista, Godard bol socialista, sloboda je násilie, svet je anarchia, vraždiť je prirodzené, pochádzame z oceánu, ktorý nie je tak hlboký, ako ľudské srdce, návrat z mesta na začiatku filmu do lona prírody na jeho konci. To všetko za prítomnosti tej najprirodzenejšej ľudskej vlastnosti, krutosti. Week end sa možno odohráva v postapokalyptickej budúcnosti, možno je to iba film vo filme. (29.01.2013)

Week-End je vskutku revolučním aktem Godardovým, v němž právě jeho pojetí l´art pour l´art zcela zásadním způsobem spoluvytváří (přesněji řečeno dotváří) "novou", modifikovanou skutečnost, jež je zároveň bytostnější, niternější, osobnější, intimnější. Godard revolucionizoval svůj vlastní způsob tvůrčího aktu a naplno tím otevřel hráz ke zpřítomnění skutečnosti. Godard tedy nebyl anarchistou, ani jeho film není anarchistický, nýbrž byl revolucionářem a film je revoluční. Week-End je hororem podle Godarda, neboli tak to zkrátka dopadá, když se sami herci, a to zcela dobrovolně, nechávají šikanovat revolucionářem filmu. Poměrně výstižné je přirovnání k Alence v říši divů, přičemž se však nesmí zapomínat, že její autor Lewis Carroll byl znamenitým logikem a že je v ní také mnohem více logických spojitostí než v jakékoli detektivce. Week-End je Godardovou vášnivou reflexí i sebereflexí kapitalistického způsobu uspořádání "civilizovaného" světa, které se vyznačuje konzumem, neustále vzájemně soupeřícím prostředím a dlouhými americkými prsty, které se pokouší všechno a všechny usilovně proměnit ke svému obrazu kapitalistického náboženství. Godard se s tím vůbec nemazlí a na plné obrátky rozjíždí revoluční procesy. V hlavním centru pozornosti je člověk, jeho nenasytnost a lačnost, z nichž vlastně vyplývá všechna lidská agrese. Josef Čapek se svou vírou v duši (zejména v kontrastu k Osobě) byl obdobně nekompromisní. Hlavní postavou Godardovy písně a nemilosrdné alegorie je Corinne Durand (Mireille Darc), žena se svým vlastním plánem i s nebývalou schopností přizpůsobení. Avšak o mnoho pozadu nezůstává ani její manžel Roland (Jean Yanne), muž se svým vlastním plánem i s nebývalou porcí cynismu. Z dalších rolí: charismatický vůdce hippieteroristické organizace Fronty za osvobození Seiny a Oise (Jean-Pierre Kalfon), povedená dvojička Emily Brontë (Blandine Jeanson, též v roli klavíristovy asistentky) a paleček Tom (Yves Afonso), neúnavně zpívající telefonista (Jean-Pierre Léaud, také v roli Saint-Justa, jedné z větších postav Francouzské revoluce), revolucionářští popeláři (László Szabó a Sanvi Panou), klavírista (Paul Gégauff), kuchař vytříbených pokrmů pro hippierevolucionáře (Ernest Menzer), nebo syn Boha a Alexandra Dumase a divotvůrce Joseph Balsamo, hrabě Cagliostro (Daniel Pommereulle). Week-End je, jak je již u Godarda více než dobrým zvykem, prošpikováno odkazy, uvozovkami a vykřičníky. Godardův tvůrčí akt se stal rázem aktem revolučním. Godard, umění a filosofie odhalují nepravá místa "civilizovaného" života. Vlastně jen vrací úder "civilizovanému pokrytectví". A také se tomu říká poezie! (16.07.2024)