Popel a démant

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné Andrzejewského literární předlohy. Film jsem poprvé viděl již kdysi před lety v rámci Projektu 100 a dodnes si vzpomínám, že mi se tehdy velmi líbil. Snad to bylo tím, že byl černobílý (ach to pozérství mládí!), hrála v něm hezká blondýna Ewa Krzyzewska v roli Krystyny, hlavní hrdina v závěru tragicky (a zbytečně) zemře, a svou roli jistě sehrála i pověst, která tento film předcházela. Jaké bylo mé zklamání, když jsem si knihu Popel a démant přečetl znovu po letech, a nevalně skončila i následná nová projekce Wajdovy adaptace této látky (za minulého režimu notně protežované, soudě dle vysokého nákladu i opakovaných vydání této knihy). Kniha Jerzyho Andrzejewského je textem, který mě odrazuje svým tématem i samotným stylem - je to román, v němž defilují desítky postav s nepřehlednými polskými jmény, který značnou měrou vyžaduje znalost dobových i místních reálií k pochopení kontextu, a který je hlavně napsán jazykem, který beznadějně zastaral. Stejný dojem mám i z této notně očesané Wajdovy filmové adaptace - většina postav i děje románu je z filmu vypuštěna, na mnoha místech došlo k různým změnám v ději, a celkově to na mě hlavně působí dojmem, že současného diváka nezainteresovaného v tomto tématu to nemůže už oslovit. Och, a jak mě jen iritovaly ty pitomé Chelmického brýle! Obecně naprosto nesnáším, mám-li sledovat film, v němž hlavní hrdina nesundá z očí sluneční brýle, protože si vždy říkám, jestli se dá v takovém případě ještě vůbec mluvit o nějakém herectví, nevidíme-li hercovy oči. Nemluvě o tom, že jeho postavě Chelmického je v románu 18 let, ve filmu je mu už 21 let, a hraje ho dokonce 31 (!) letý Cybulski - to je prostě všechno špatně. Tedy řeknu vám, že jsem od Wajdy viděl zatím jenom dva filmy, ale nemohu se již ubránit dojmu, že je to - podobně jako třeba náš Otakar Vávra, o němž mám stejné smýšlení - strašně přeceňovaný tvůrce. A totéž platí o tomto filmu a pevně si za tím stojím - tohle je mrtvá látka, která nemá současnému čtenáři i divákovi co říct, takhle smutné to je. Tečka. Z původního plného hodnocení jdu na tři hvězdy. (11.11.2012)

Ten film mě dostal mmj. dvojím obětím a obě jsou smrtelná. Poprvé, když hlavní hrdina (vím, jak se vyslovuje, ale nechtějte, abych s díky bohu -Janu Husovi - zapomenutými spřežkami psala jeho jméno) zastřelí komunistu - po válce nepřítele západního odboje - který je mu osobně sympatický a smrtelně raněný muž popojde pár kroků a v předsmrtné křeči se zavěsí do atentárníka na jehož hrudi skoná. Druhé poslední obětí je, když Zbiegnew Cybulski - - zkusila jsem to! - umírá a v posledních záškubech života na sebe strhává bílá prostěradla, která se barví jeho - v černobílém filmu černou - krví. Jaký symbol, jaká síla, jaký smutek! (07.07.2010)

Ja Ti neviem,čakal som trochu viac,keď som vedel,že tento Wajdov „masterpiece” majú režiséri svetového významu medzi svojimi obľúbenými kúskami,ale ja osobne som sa nudil,oceňujem výtvarnú stránku,najmä kamera má šmrnc,či herectvo poľského Jamesa Deana,alias Zbigniew Cybulski je extrémne COOL,ale nič viac,len riešenie krízy v živote profesionálneho zabijáka,ktorý spolu s parťákom omylom zastrelili iných ľudí,ktorí boli len obyčajní robotníci z cementárne,a tak tým pádom musí dôjsť na legendárneho Ščuku zoči-voči Maciekovi. Jedna stránka mince je,že úlohu splní do bodky,druhá stránka je taká,ktorá mu nehrá do karát a osud sa s ním kruto zahrá...Nebudem prezrádzať žiadne bližšie Spoilery,aby divák mal akú takú chuť si pozrieť tento počin,ktorým sa inšpiroval jeden nemenovaný súčasný filmový časopis,ktorý obsahuje rubriku s názvom filmu,ktorú ale čítam veľmi rád,pričom film ako celok:nie je jednoduché mu venovať pozornosť,ale kompenzácia príde skôr,či neskôr... PS: Nejestvuje nikto na svete,kto by vyzeral v tmavých okuliaroch tak perfektne ako hlavný hrdina! (30.05.2015)

Až na pár výrazných momentů (plameny, bílý kůň, ohňostroj) překvapivě rozvleklá konverzačka, ve které do sebe jednotlivé prvky sice narážejí, avšak místo, aby tyto srážky způsobovaly výbuchy divákových emocí, či překvapení, vzájemně se anulují. Máme zde partizána, jehož traumatický obraz výrazně narušuje "klackovské" pózování Cibulského, hodinovou romanci, jež postrádá jakoukoliv intenzitu, či vášeň, politické úvahy, které hned provokují a hned se zase stahují ke korektnosti a až fraškovitý humor, který ruší možný dojem celkové závažnosti sdělení. Nemám nic proti různorodosti, nicméně umělecká hodnota díla netkví podle mého v množství dílků, z kterých je poskládáno, ale jakým způsobem jsou tyto dílky složeny, aby výsledný obraz ve své celistvosti dával (pokud možno hlubší) smysl. (21.03.2017)

Název snímku odvozený od textu básně C. K. Norwida shrnuje jednu z hlavních myšlenek filmu: „Co z nás po naší smrti zůstane? Popel nebo démant?“ Přestože je snímek černobílý, Wajda nám ukazuje, že černobílé není nic. K atentátu hlavního hrdiny nezaujímá hodnotící stanovisko a pouze nám ukazuje Maciekovo těžké rozhodování ovlivněné tíženým svědomím, zamilovaností i vlastenectvím. Černou a bílou Wajda nápaditě využije při scéně telefonátu. Jeden z hrdinů volá, že splnili atentátnický úkol a vidíme ho v pravé polovině obrazu ve velkém detailu s černým pozadím telefonní kóje. Naopak levá polovina obrazu je světlá a vidíme v ní druhý plán s Maciekem a dveřmi, kterými vchází osoba, která měla být zavražděna. Snímek na mě zapůsobil především svojí atmosférou. Ačkoliv se odehrává v den konce druhé světové války a všichni na večírku slaví, jako by se v některých promluvách a obličejích už zračily problémy, které budou Polsko sužovat následujících několik desítek let. (20.02.2012)