Běsi

Gudaulin říká: "... o moc lépe se Dostojevského Běsi ani myslím natočit nedají..." To ovšem. Já se navíc domnívám, že se Dostojevský nedá natočit vůbec - pokud se to nevezme "zgruntu", jak to třeba udělal ve své prvotině Aki Kaurismäki. Jádrem objemných děl F. M. Dostojevského nejsou vypjaté okamžiky (ca. 10%), ale jakási střední poloha (70%), kdy se sice něco děje, ale především se hodně se zvažuje, vyvozuje, plánuje, hodnotí, zkrátka přemítá. A to organicky začlenit do jednoho filmu (byť dvouhodinového) prostě nejde. Ne jinak než trpělivým čtením se lze dobrat nomádské podstaty zla, kterou v Běsech reprezentuje především Petr Verchovenskij. K dokreslení: podobně je to u vztahu Dostojevskij a rozhlas. Nedávno jsem poslouchal rozhlasové hry Bratří Karamazovy a Idiot a dramatizované četby (Zločin a trest / Преступление и наказание (s Hrušinským jako Porfirijem) a Uražení a ponížení / Униженные и оскорбленные (s Kemrem jako Ichmeňovem), uvádím i původní názvy, protože jsem tyto knihy četl i rusky; na ruském černém trhu se těžko získávaly, byly silně ohmatané a drahé). Hlavně jsem chtěl ale říct, že mezi četbou a hrou byl nebetyčný rozdíl k prospěchu první. Samotný film nekomentuji, viděl jsem jej sice dvakrát, ale časový odstup je poměrně velký, stejně jako dojem, který ve mně zanechal. (25.12.2014)

Wajda se s Dostojevským naprosto míjí. V jeho pojetí nejsou Běsi víc než několik jakoby náhodně pospojovaných fragmentů událostí (jejichž smysl asi každému kdo knihu nečetl musí unikat), které se mohou stejně dobře odehrávat během dvou dnů i několika týdnů, vypustil půlku postav a z těch co zbyla je část zkarikovaná (Kirillov) a zbytek natolik vykostěný nebo překroucený (skoro všichni ostatní, nejpatrnější je to u Štěpána Trofimoviče, Stavrogina a Šatova), že s románem Fjodora Michajloviče nemají společné už skoro nic. Je pochopitelné, že zhustit dílo rozsahu Běsů do jednoho filmu není jednoduché, ale narvat cca stopadesát stran textu do té idiotské pasáže na nádraží, kde to co se odehrává zcela ztrácí smysl, je přece jenom trochu moc. A Omar Sharif je k smíchu a celý konec nemá vlastně vůbec žádné opodstatnění, protože o jeho postavě se nedovíme nic co by opravňovalo jeho závěrečné horečnaté mumlání. Pro toho kdo Běsi nečetl zbytečné, protože nebude tušit která bije, ten kdo je četl se akorát naštve, co za psí kusy Wajda s Dostojevským dělá, jako se to stalo mně. (07.10.2008)

Možná by byly jenom tři. Ale na začátku stál ten Pan Velký s těmi Velkými myšlenkami. Jeho citáty a vůbec postavy jsou právem klenotem literatury. Film se mi líbil - obzvlášť originální hudba a zvuky, herecké výkony také, scény a osvětlení, to všechno bylo zajímavé. Jen ta francoužština! Nádherný jazyk, ovšem nic, co by mělo doprovázet Dostojevského! (10.10.2008)

Co čtenář Dostojevského to jiný přístup k jeho dílu a jiný názor na jeho úpravy (třeba do filmové podoby). Jak lze vyčíst ze zdejších komentářů, ne každému se Wajdovo pojetí "Běsů" zamlouvá. Režisér se od románu opravdu odchýlil v mnoha detailech i věcech podstatnějších, ale to bych mu až tolik nevyčítal - ono točit Dostojevského jistě není jednoduchá záležitost. Film je asi třeba vnímat zcela odděleně od knihy a pak, myslím, docela dobře funguje. Herecké ztvárnění postav se mi zamlouvalo (pohříchu až na Stavrogina, kterého vidím jako největší slabinu této adaptace), stejně jako celé ladění snímku - do bezútěšných a tísnivých dobových kulis v nichž se odehrává, jako by se přeneslo něco ze skličující atrmosféry Wajdova "Dantona". (07.10.2008)

Asi není možné dobře zfilmovat Dostojevského. Je to zvláštní. Existuje tolik vynikajících dramatizací (ty, co se hrají v Huse na provázku) a tak málo slušných zfilmování. Možná že je v mezích literárních konvencí žádoucí aby postavy diskutovaly o náboženství způsobem, jakým to dělá Dostojevský. Na prknech, která znamenají svět, je to únosné a ve filmu přehnané a nudné zároveň. Přijde mi, že Wajda se spíš pokusil dokumentářně vystihnout společnost, ve které se ten příběh odehrává. To se mu sice povedlo, ale u Dostojevského je prostředí to nejméně podstatné. Podstatný je myšlenkový vývoj postav - a ten na plátně působí nepřirozeně a svým způsobem směšně. Divní herci, nepřirozený scénář, příliš překroucené nebo neuměle vyjádřené myšlenky. Nic moc. (17.03.2009)