Deník venkovského faráře

Útrpný pohled venkovského faráře, který Laydu nasazuje v první minutě filmu, na mě působil velmi hrůzostrašně - bylo mi jasné, že už ho nesundá. Což se i potvrdilo, jenže mi přišlo, že Bresson se právě tomu trpitelství tak trochu vysmívá. A pokud nevysmívá, tak aspoň točí tak, že se mu musím vysmívat já. V podstatě je to film s nesnesitelným protagonistou, který nedokáže plnit své povinnosti, neustále se zmítá v bolestech fyzických a psychických a bez přestání se kvůli tomu lituje. S věřícími komunikuje ve frázích a pár úspěchů, kterých se dočká, mu osud prakticky ihned maže. Má to být metafora nemocné církve, která už dnes nedokáže nikoho skutečně vést a jejíž úspěchy už zdaleka nedorovnávají počet selhání? Asi nemá. Asi to má být hluboké podobenství o Ježíšově utrpení. Ale nedokážu nad tím jihnout jako Bazin. To ale neznamená, že můj zážitek nebyl, myšleno zcela v dobrém, silný, i když jiným směrem. (11.04.2013)

Ponurý a po křesťanské stránce naprosto zbytečný film. Ukazující mimo jiné to, že i se nedá spolehnout ani na faráře, protože i to je jen člověk. V tomto případě byl dokonce pověřen vést, ač sám tak zoufale potřeboval vedení a poznat toho, kterého tady "zastupuje". Snaha a píle jsou sice hezké, ale kdo by šel k doktorovj, který se sice snaží, ale ve svém oboru tápe? Tak tolik hooodně ve zkratce. Detaily si už raději nechám pro sebe. Nicméně těm, kteří chtějí ve filmu nějakou duchovní náplň nebo poselství, určitě nedoporučuji! (16.10.2017)

Prvá návšteva - Roberta Bressona, takto volím ku koncu roku - smutno, melancholicky, depresívne, až to je neznesiteľné, lepšie ako začať - Nový rok - takýmto filmom, ktorý by mi strpčoval potom celý rok, fakt nemám po chuti - sledovať extrémne zničeného - farára, ktorý bude tak vnútorne - zdeptaný, že by som asi nechcel byť v jeho - utrápenej koži, v jeho ťažkých - existenciálnych myšlienkach, ktoré naň padajú zo dňa na deň, sa zmieta v pochybnostiach o svojom zmysle života, alebo obyvatelia obce, kde má farnosť, ním pohŕdajú, má podlomené zdravie, potáca sa, nemá síl, je iba chlieb - namočený do vína, a tak ho všetci majú za alkoholika, skrátka, je to film, ktorý utrápi i samotného diváka, lebo je to tak realisticky spravené, že to s ním prežíva i nezainteresovaný jedinec, ktorý musí taktiež znášať - samotného predstaviteľa v 1. osobe jednotného čísla, rozprávača, ktorý si nenechá nič pre seba, o to viac, sa stupňuje jeho i moja - beznádej, lebo takto to nemôže pokračovať... Vydržal som to našťastie bez akejkoľvek ujme na zdraví, čo, bohužiaľ, o ňom sa povedať už nedá... Nebudem častým návštevníkom - podobne ladených filmov. (31.12.2015)

Robert Bresson nám v jednom ze svých raných snímků odhaluje venkovského faráře, v jeho cestě k naplnění poslání i vlastního života. A jako všechny dobré cesty je i ta jeho nesnadná. Plná tápání, temnot, kamení a dalších zdánlivě nepřekonatelných překážek. Mladý kněz musí bojovat s nemocí, s otrávenými vztahy v hraběnčině rodině i s nezájmem farníků. Se ztrátou víry ve svém okolí, s kolísáním jeho vlastní a z toho všeho vyplývajícím pocitem osamělosti. Přes všechno toto líčení však není Bressonův film ve své podstatě temný, či bezútěšný. Za každou bolestí se totiž vždy skrývá střípek naděje a každá hluboká noc přináší příslib o to jasnějšího jitra. Plně chápu Tarkovského obdiv, i já řadím Deník venkovského faráře mezi své oblíbené filmy. Už jen kvůli tomu tak důležitému podvrácení iluze, že jediné o co má smysl usilovat je život bez starostí, život bez boje a život bez překážek. Naopak, čím jsem starší, tím silněji vnímám, že mnoho opravdu důležitých věcí získává nejpodstatnější část své hodnoty právě díky stálé odvaze bojovat. Pokračovat v cestě. Až za hranice myslitelného, až za hranice vlastních sil. Do posledního dechu. (07.12.2016)

Nie, toto nepatrí k predchodcom dnešných existenciálnych trápení duše filmových hrdinov, cítiacich zbytočnosť sveta a ich postavenia v ňom. Denník vidieckeho kňaza je pokusom o opísanie snahy ukázať milosť tam, kde sa Božie prikázania nectia. Chradnúce telo kňaza súži nielen choroba, ale i subjektívne zlyhania pastoračnej činnosti. Mladý, napohľad zmorený služobník kdesi v undergrounde Petrovho stolca neposilňuje svaly, len ducha. Živí sa výhradne a dobrovoľne len transmutačnou diétou prijímania tela a krvi Kristovej - uschnutého chleba namočeného v sirupovito sladkom víne. Každodennými zápiskami zaznamenáva slovami to, čo opísať veľmi nejde - vnútorné pochybenia, drobné víťazstvá, naschvály a zriedkavé radosti z hľadiska jeho duchovnej služby v prostredí odvrátenom ponaučeniam prichádzajúcim spoza kancľa. Ufňukané smrkania rád nemám, ale opakujem, nejedná sa o poddruh utrápeného filmu, kde hlavným hrdinom je trápenie pre trápenie (druh l´art pour l´artizmu), lež o duchovný film v pravom slova zmysle. Osobne podnietil k prečítaniu predlohy i zopakovaniu si filmového zážitku, čo sa pochopiteľne počíta. (07.08.2013)