Deník venkovského faráře

Útrpný pohled venkovského faráře, který Laydu nasazuje v první minutě filmu, na mě působil velmi hrůzostrašně - bylo mi jasné, že už ho nesundá. Což se i potvrdilo, jenže mi přišlo, že Bresson se právě tomu trpitelství tak trochu vysmívá. A pokud nevysmívá, tak aspoň točí tak, že se mu musím vysmívat já. V podstatě je to film s nesnesitelným protagonistou, který nedokáže plnit své povinnosti, neustále se zmítá v bolestech fyzických a psychických a bez přestání se kvůli tomu lituje. S věřícími komunikuje ve frázích a pár úspěchů, kterých se dočká, mu osud prakticky ihned maže. Má to být metafora nemocné církve, která už dnes nedokáže nikoho skutečně vést a jejíž úspěchy už zdaleka nedorovnávají počet selhání? Asi nemá. Asi to má být hluboké podobenství o Ježíšově utrpení. Ale nedokážu nad tím jihnout jako Bazin. To ale neznamená, že můj zážitek nebyl, myšleno zcela v dobrém, silný, i když jiným směrem. (11.04.2013)

Na tomhle dílku je nejzajímavější, jak dokáže fascinovat a rozechvívat příslušníky katolické menšiny, kteří mají silnou tendenci nacházet v Deníku tu pravou, dnes už neviděnou, spiritualitu. Přímo si to žádá konfrontaci s pohledem ateisty. Osobně pokládám Bressonův projekt za poněkud únavnou, nicméně snesitelně natočenou studii lidsky nezralého muže, který - především vlastní vinou - žije uprostřed komunity v sociální izolaci a je (oprávněně) zmítán pochybnostmi o svých schopnostech obstát v kněžském povolání v době, kdy se už pomalu, zato jistě, z oveček stávali stále vzdělanější a svobodomyslnější občané, což poněkud ztěžovalo postavení a práci pastýřů. Pokud totiž chcete obstát v moderním světě v kněžském povolání, potřebujete mnohem víc než jen víru v boží existenci. Musíte dobře zvládat lidskou psychologii a mít pochopení pro lidskou nedokonalost a potřeby. Za svou osamělost si mladý farář mohl sám a jeho utrpení se mě nedotýká víc než kteréhokoli jiného vážně nemocného jeho věku. Bressonův katolicismus mě nechává chladným, vnímám absenci dramatického napětí, strnulost a vyčpělost filmu. Například konfrontace hodnotového světa a postoje faráře s jeho vrstevníkem - příslušníkem cizinecké legie, který knězi nabízí své přátelství, by byla zajímavá i v dnešní době a pro diváka mého typu. Bresson se jí ovšem vyhnul, pro jeho katolické přesvědčení a filmové vidění zjevně neměla žádný význam. Celkový dojem: 50 %. (04.11.2014)

Bernarosova próza je extrémne náročným materiálom, ktorý možno len ťažko uspokojivo previesť do filmovej podoby. Ťaživosť jeho textov o útrapách materiálneho života, cieleného asketizmu a oprostenia od pozemských slastí pri hľadaní viery, Boha a spásy spočíva v hlboko rozvíjaných existenciálno-náboženských tézach. Taký prístup sa pre filmový obraz javí ako nevhodný, no adaptácie Roberta Bressona a Maurica Pialata (Sous le soleil de Satan) sú napriek tomu vysoko cenené a vyzdvihované. Z doterajších stretnutí s režisérom sa domnievam, že Bernarosove témy tvoria ideálnu látku pre typicky „bressonovské“ pojatie - funkčný minimalistický štýl, využívanie dejových elíps, nemenný rytmus, umŕtvenie herca do polohy neživotnej bábky v rukách režiséra (neviditeľného Boha jeho fikčného sveta?), časté a rozsiahle vnútorné monológy, respektíve komentáre. Z predlohy tak vyrastá prostý, asketický, strnulý film, podobný jeho hlavnej postave. Lenže zatiaľ čo v Pickpocket, tvoriacom vydarenú antitézu voči konvenciám žánru „filmu napätia“ mi zmienený štýl vyhovoval, tu mi prekáža. Nedramatickosť snímku zaplavuje textom (preto sa mi na jazyk miesto výrazu adaptácia derie skôr prepis), sériou dialógov a monológov, prestávky medzi nimi sú vypĺňané zábermi, ktoré mohli byť vo svojej jednoduchosti a účelnosti omnoho dôraznejšie. Explicitné nahliadanie do hlavy farára (pripomínajúceho aktualizovanejšiu verziu spoločnosťou nepochopených a odsúdených romantických hrdinov - titánov, ktorí prehrávajú boj s osudom) a prednášanie katolíckych/existencionalistických téz kontrastuje s čistotou tvaru a prevažuje nad ňou. Pokiaľ bolo Bressonovým zámerom doviesť diváka do transcendentálneho stavu, v mojom prípade sa to nepodarilo, a uvedomujem si skôr literárnu zakonzervovanosť diela. Čítanie Bernarosa mi príde prínosnejšie. 60% (29.02.2016)

Už jsem kdysi četl knihu, tudíž jsem předem znal obrysy fiktivního příběhu. Proto mě zajímalo, jak si Robert Bresson poradil s literární předlohou uvedenou na filmové plátno. Mohu říci, že ačkoliv film nemá navrch nad knížkou, poněvadž není, ani nemohl být dokonale shodný, tak určitě zachovává hlavní podstatu knižní předlohy. Šerosvitně laděný obraz je důkladně prodchnut chmurně navozenou atmosférou. Navíc čtení z deníku vyvolává optický vjem, že čteme fakticky pravý, ne smyšlený deník, což provází pocit věrohodnosti. Herec Claude Laydu v postavě nemocného venkovského faráře z Ambricourtu v roli správce farnosti dal hodnověrnost. Ostatně o tom svědčí brilantně zahraná otevřenost, pokora a očištění, byť vyjadřuje smutnost. Co si mám o takové věci myslit? Ať se mnou souhlasíte, nebo ne, určitě by bylo zcela zvláštní, kdyby nad lidskou bytostí už nic neexistovalo, ale to už je jiná historka. (21.04.2013)

Hodně divný zážitek. Celý film je takový mdlý. Toho vypravěče tam bylo moc, strašně moc, někdy by obraz úplně stačil. Dokonce víc než stačil. Každopádně hlavní hrdina je dokonale nemocný. Snad na tom nemá zásluhu jen jeho herecký představitel, ale celkově to dusno, které film naplňuje. Ten chlapec je to, co si představuji pod slovy mrtvoly stín. Bylo mu tak špatně, že i mně pak bylo špatně. Není potom divu, že scéna s motorkou mě dojala téměř k slzám. A tak se mi zase jednou stalo, že se negativní pocity z filmu proměnily v jeho pozitivní hodnocení. (02.01.2008)