Deník venkovského faráře

Hodně divný zážitek. Celý film je takový mdlý. Toho vypravěče tam bylo moc, strašně moc, někdy by obraz úplně stačil. Dokonce víc než stačil. Každopádně hlavní hrdina je dokonale nemocný. Snad na tom nemá zásluhu jen jeho herecký představitel, ale celkově to dusno, které film naplňuje. Ten chlapec je to, co si představuji pod slovy mrtvoly stín. Bylo mu tak špatně, že i mně pak bylo špatně. Není potom divu, že scéna s motorkou mě dojala téměř k slzám. A tak se mi zase jednou stalo, že se negativní pocity z filmu proměnily v jeho pozitivní hodnocení. (02.01.2008)

Už jsem kdysi četl knihu, tudíž jsem předem znal obrysy fiktivního příběhu. Proto mě zajímalo, jak si Robert Bresson poradil s literární předlohou uvedenou na filmové plátno. Mohu říci, že ačkoliv film nemá navrch nad knížkou, poněvadž není, ani nemohl být dokonale shodný, tak určitě zachovává hlavní podstatu knižní předlohy. Šerosvitně laděný obraz je důkladně prodchnut chmurně navozenou atmosférou. Navíc čtení z deníku vyvolává optický vjem, že čteme fakticky pravý, ne smyšlený deník, což provází pocit věrohodnosti. Herec Claude Laydu v postavě nemocného venkovského faráře z Ambricourtu v roli správce farnosti dal hodnověrnost. Ostatně o tom svědčí brilantně zahraná otevřenost, pokora a očištění, byť vyjadřuje smutnost. Co si mám o takové věci myslit? Ať se mnou souhlasíte, nebo ne, určitě by bylo zcela zvláštní, kdyby nad lidskou bytostí už nic neexistovalo, ale to už je jiná historka. (21.04.2013)

Mám s těmito údajně katolickými filmy vždy stejný problém. Ať to je to podle Miloše Urbana, který, ač katolík, se do katolické církve často strefuje víc, než nějaký ateista, nebo právě podle Bernanose, jehož pochyby o víře jsou větší než u Bergmana, a to už je co říct, protože víra byla celoživotní Bergmanovo dilema. Podobně tady sledujeme kněze, který má problém se svou vírou, který si není jist v kramflecích, a stane se svatým vlastně jen proto, že byl nemocný. Tam, kde Bergman dává slovo oběma stranám a zajímá ho víc psychologie a rodinné a výchovné pozadí daného hrdiny, tady o faráři nevíme nic - proč se stal knězem?, byli i rodiče věřící?, v jakém vyrůstal prostředí?, jaké měl učitele v semináři? Tohle mne zajímá, jestli mám té postavě věřit. Ale není to tu. Někdo tu v komentářích píše, že je film ufňukaný, a mně to také přijde. Jako by si poprvé z klece vypuštěný ptáček stěžoval, že musí mávat křídly a je to namáhavé. No, pokud chce létat, co čekal? Naprosto souhlasím s komentářem KrestanFilms, líp bych to asi neřekl. Navíc to celé připomíná spíše rozhlasovou hru. Z komentáře mimo obraz se dozvíme, že jeden muž jde do sakristie, a v obraze vidíme, jak jeden muž jde do sakristie - tomu říkám umění! Jinak se mi ale líbily alespoň venkovské lokace. (15.12.2019)

Na tomhle dílku je nejzajímavější, jak dokáže fascinovat a rozechvívat příslušníky katolické menšiny, kteří mají silnou tendenci nacházet v Deníku tu pravou, dnes už neviděnou, spiritualitu. Přímo si to žádá konfrontaci s pohledem ateisty. Osobně pokládám Bressonův projekt za poněkud únavnou, nicméně snesitelně natočenou studii lidsky nezralého muže, který - především vlastní vinou - žije uprostřed komunity v sociální izolaci a je (oprávněně) zmítán pochybnostmi o svých schopnostech obstát v kněžském povolání v době, kdy se už pomalu, zato jistě, z oveček stávali stále vzdělanější a svobodomyslnější občané, což poněkud ztěžovalo postavení a práci pastýřů. Pokud totiž chcete obstát v moderním světě v kněžském povolání, potřebujete mnohem víc než jen víru v boží existenci. Musíte dobře zvládat lidskou psychologii a mít pochopení pro lidskou nedokonalost a potřeby. Za svou osamělost si mladý farář mohl sám a jeho utrpení se mě nedotýká víc než kteréhokoli jiného vážně nemocného jeho věku. Bressonův katolicismus mě nechává chladným, vnímám absenci dramatického napětí, strnulost a vyčpělost filmu. Například konfrontace hodnotového světa a postoje faráře s jeho vrstevníkem - příslušníkem cizinecké legie, který knězi nabízí své přátelství, by byla zajímavá i v dnešní době a pro diváka mého typu. Bresson se jí ovšem vyhnul, pro jeho katolické přesvědčení a filmové vidění zjevně neměla žádný význam. Celkový dojem: 50 %. (04.11.2014)

Robert Bresson nám v jednom ze svých raných snímků odhaluje venkovského faráře, v jeho cestě k naplnění poslání i vlastního života. A jako všechny dobré cesty je i ta jeho nesnadná. Plná tápání, temnot, kamení a dalších zdánlivě nepřekonatelných překážek. Mladý kněz musí bojovat s nemocí, s otrávenými vztahy v hraběnčině rodině i s nezájmem farníků. Se ztrátou víry ve svém okolí, s kolísáním jeho vlastní a z toho všeho vyplývajícím pocitem osamělosti. Přes všechno toto líčení však není Bressonův film ve své podstatě temný, či bezútěšný. Za každou bolestí se totiž vždy skrývá střípek naděje a každá hluboká noc přináší příslib o to jasnějšího jitra. Plně chápu Tarkovského obdiv, i já řadím Deník venkovského faráře mezi své oblíbené filmy. Už jen kvůli tomu tak důležitému podvrácení iluze, že jediné o co má smysl usilovat je život bez starostí, život bez boje a život bez překážek. Naopak, čím jsem starší, tím silněji vnímám, že mnoho opravdu důležitých věcí získává nejpodstatnější část své hodnoty právě díky stálé odvaze bojovat. Pokračovat v cestě. Až za hranice myslitelného, až za hranice vlastních sil. Do posledního dechu. (07.12.2016)