Macbeth

Bohudík za každou filmovou adaptaci stokrát převyprávěné legendy, která nejde cestou divácky atraktivního, "realistického" originu. Místo odkazů k současné společensko-politické situaci a "vědeckého" vysvětlení nadpřirozených jevů, k čemuž se uchyluje např. úmorný Exodus, přichází Macbeth s básnickou shakespearovštinou a vysokým důrazem na stylistickou expresivitu. Pokud se v některých rozpačitých reflexích filmu zmiňuje, že se návrat k tradici neslučuje s moderní, snyderovskou post-300 stylizací, podle mě to není pravda. Obě polohy spolu naopak dobře ladí, protože každá svým způsobem přispívá k výrazně uměleckému pojetí snímku. U dialogů není tolik důležité to, že posouvají děj (který řada lidí zná), ale že mají silný poetický rozměr. Taktéž styl se přiliš nepodřizuje požadavkům vyprávění, ale pomáhá expresionisticky dotvářet vyznění scén, slouží k charakterizaci postav nebo má ryze uměleckou funkci. Nejde přitom jen o kontrastní, mohlo by se zdát až manýristické zacházení s barevnými kontrasty, ale třeba i o subtilní práci s kostýmní detaily. Takže když Lady Macbeth svádí manžela na scestí, její vlasy jsou po stranách stočené jako klubka hadů a v pozdějších fázích Macbethova šílenství už volněji rozpuštěné. Audiovizuálně jde o jeden z letošních nejpůsobivějších filmů. Jsem zvědavý, jak si tentýž tvůrčí tým poradí s Assassin's Creedem - takovéhle pojetí by videoherní adaptaci slušelo. (02.12.2015)

Sociopati typu verbala (mnohočetný živočišný druh mezi námi) samozřejmě tohle neocení, tohle je pouze pro citlivé lidi, kteří dokáží ocenit celuloidovou řeč zvanou film, která vás zavede do časů, kdy se ještě vyprávělo obrazy a nedělaly se umělecké kompromisy. Skromná výprava je tu naopak trumfem, tady se nehraje na mnohočetné davy a rozmáchlou produkci, ale na kompozice a at-mo-sfé-ru. V tomhle ohledu jsem si fantasticky užil zejména první polovinu, do momentu, kdy je Macbeth jmenován králem. Vizuální stránka filmu je tak jedinečná, že je vlastně úplně jedno, jestli předlohu napsal Shakespeare, nebo jiný divadelní titán. Jsem teď fakt upřímně zvědavý na ´Assassins Creed´, protože Kurzelův filmový jazyk je úplně neslučitelný s herní poetikou assassína, který běhá po střechách a skáče do kupek sena. (08.06.2016)

Macbeth mě konečně přinutil podívat se na kinematografii poněkud obšírněji. Dovolte, abych se s vámi podělil o závěry mého bádání. Nejprve jsem si filmy jako takové rozdělil na dva základní druhy. Na ty, kterým rozumím a na ty, které nechápu. První druh si necháme na příště, tam je to vcelku jednoduché; čtyři nebo pět hvězd a je vymalováno. Větší hlína je s druhem číslo dvě. Ten se totiž dá rozčlenit dále, a to až na tři poddruhy. Na film, kterému nerozumíte, protože je němý. Na film, kterému nerozumíte, i když je mluvený, protože je mluvený cizím jazykem. No a pak tu máme poddruh Pepincovy noční múry - film, který je mluvený, navíc má titulky, ale vy stejně rozumíte akorát tomu, že když se na konci rozsvítí v sále, máte se zvednout a vypadnout na chodbu. Macbeth je krásná ukázka toho, jak to vypadá, když si přečtete film a víte z toho prdlajs. (21.11.2015)

Macbeth není pohádka, co k tomu zrovna já mám napsat? Očekávání mých oblíbenců (flanker.27 a alchac) je ztíženo tím, že všechno rozumné k té skotské hře řekli už oni dva. Prakticky od začátku mě napadalo, že Macbeth měl problém, protože viděl mrtvé lidi. Vidiny se zhoršovaly a začal vidět levitující předměty, konkrétně dýku. Pronásledován svými činy a bludy trpce litoval toho, že se oženil. Jsem zvyklá na jiný překlad a překlad k filmu mě místy svou jiností zneklidňoval (to je jeden z těch autistických rysů), netradiční pojetí pochodu birnamského lesa mě svým nekompromisním cynismem pobavilo. Mé pedantské já pobuřoval počet čarodějek, v nichž jsem, ač jsem se tomu snažila bránit, viděla Bábi Zlopočasnou, Stařenku Oggovou, Magrátu Česnekovou a Toničku Bolavou. Kdyby byl jejich počet standardní, tohle by mě ani nenapadlo. Justine, můžeš si za to sám. Kdybys uměl do pěti počítat, tak tam ty čarodějky neflákneš čtyři. (09.11.2015)

Sugestívne filmovo spracovaný chronicky známy a tragický Macbethov príbeh. Musím uznať, že kamera spolu s hudbou tu zapracovali na plné obrátky, niečo úžasné, predovšetkým preto, že umožnili každej jednej scéne vyniknúť aj po emotívnej stránke. Film by možno mohol niekoho odradiť iba svojim divadelným poňatím, ale môžete mi veriť, pokiaľ dokážete nasať tú úžasnú dobovú, ba priam až hypnotizujúcu atmosféru, tak by to nemalo prekážať. Zo začiatku aj mne trvalo, kým som si na to dokázal zvyknúť, ale už po pár minútach by som za klasický prístup nemenil. To jednoducho k Shakespeareovi patrí. 75/100 (09.02.2016)