Mládí

Formálne skromná a o to príjemnejšia Sorrentinova meditácia. Vlákno životných metafor, z ktorých niektoré potešia trefným tnutím do živého, a iné se zacyklia v prázdnom, ale hravom intelektualizme. Zasadené do ukľudňujúcej, pomaly plynúcej atmosféry prírodného prostredia, recitované báječnou hereckou zostavou. K stareckej múdrosti hlavných dvoch postáv som cítil rešpekt, úctu a bolo mi s nimi fajn. A zrelá zranená Rachel Weisz má niečo do seba. (14.10.2015)

Po dlouhé a dlouhé době, jsem v kině dostal adekvátní kus kumštu proti dle mého názoru předražené vstupence. Samozřejmě Sorrentina znám, poslední jeho kousek byl dechberoucí a tak jsem šel do kina s pocitem zákazníka, který si jde koupit Bentleye a který neočekává, že bude zklamán. Nu, nebyl jsem. Po otravných reklamách na mne z plátna dýchl zase kus filmařského umění dokonale zpracovaného. Film to jsou obrazy, herci, kamera, hudba... Sorrentino s tím vším umí skvěle pracovat a nejen to. Co obraz to dechberoucí záběr, co tón hudby či zvolená píseň to kousek, který chcete mít doma... Po Velké nádheře jsem šel ihned do soundtracku a tady to nebude jinak! Navíc jak Michael, tak Harvey patří mezi mé dávné oblíbence, takže jsem byl nadšen snad ještě o maličko více. Mládí je filmem o stáří a o emocích v každém z nás. Emocích, které mají schopnost stáří oddálit a nepřipouštět si ho. Prostřednictvím několika postav rozehraje Sorrentino na pozadí čarokrásných Alp skutečný koncert, který se sleduje se zatajeným dechem. Vždy mne v kině otravovali všichni ti chrastící chroupači popcornů a srkači coly... Kupodivu, tento film proběhl za naprostého ticha. Celé dvě hodiny nikdo ani nezakašlal. Buď jsem měl kliku na oduševnělé diváctvo a nebo prostě film sám a tomu věřím spíš, donutil diváka XY dívat se na plátno a nešmátrat v papírovém kýblu... Tento dojem mi utvrdilo při konci filmu naprosté ticho při běžících titulkách... Z koho jsem byl paf byla skvostná Rachel Weisz, které bych těch 45 sakra nehádal... U filmu jsem si však uvědomil smutnou pravdu a i strach. Přes všechna ta líčidla jsem si hlavně u Caina uvědomil, že je už opravdu starý. Už je to moc dávno kdy bojoval v Africe proti Zulům, bránil u Arnheimu Příliš vzdálený most, nebo předčítal pohádky na dobrou noc králům z Nové Anglie v Pravidlech moštárny... Harvey je sice o pát let mladší, ale nikdo neví jak dlouho ještě tito skvělí herci nám budou hrát v takovýchto i jiných filmech... Stáří je mrcha a já moc oběma přeji aby byli co nejvíce a nejdéle YOUTH. Zatím se zaplaťpánbu zdá, že jsou. Dal bych pět i tak, ale dávám je tím spíše, že někteří zde komentující film asi nepochopili a tvrdě jej podhodnotili. * * * * * (25.10.2015)

Na první signální vypadá Mládí jako melancholičtější apendix k Velké nádheře. Jenže styl, který Sorrentino ve Velké nádheře vybrousil k dokonalosti a pomohl jím vytvořit komplexní a kompaktní dílo, v Mládí nejednou zabředne do mokřin kýče bez většího smyslu. Velké nádheře podobná rozmáchlost obrazových prostředků, nájezdy kamer, výběr hudby (zejm. vokální party)..., to všechno v Mládí mezi vším tím rozjímáním nad vyčerpanou kreativitou, uplynulým/promarněným potenciálem mládí a nevyhnutelnou degradací sil & paměti v procesu stárnutí působí samoúčelně bez jakékoli vnitřní vazby. Kouzlo římských paláců (akustika jeho sálů), atmosféra římských náměstí a parků tvořily funkční (stylotvorný) prvek Velké nádhery, bez něhož by příběh o zkažené bohaté římské elitě neměl sám o sobě tu pravou sílu. Mládí se ale téměř celé odehrává na jednom místě v jakémsi švýcarském luxusním hotelu a dynamiku mu dodává pouze pár snových scén či samotný závěr filmu (přičemž uzavřenost tohoto konkrétního prostoru není pro probíhající konverzace nijak podstatná). Rozmáchlé obrazy na zasněžené vrcholky hor a pomalé nájezdy kamer pak v daném kontextu působí pouze jako exhibice řemeslného perfekcionismu. Přitom jinak má film v podstatě všechno, co lze od tématicky podobného filmu očekávat: Sentimentální i vtipné vzpomínky, úvahy o tom, jak náš odkaz vnímají druzí (i my sami); banální vzletná "moudra" jsou střídána ironickým zpochybňováním apod. V takto pojatém filmu však nevnímáme celek, ale fragmenty... A není proto divu, když občasnou ironii či úmyslnou banalitu vnímáme smrtelně vážně, což se v důsledku projeví tak, že nás daná scéna děsně irituje. Film má silné momenty a z řemeslného hlediska je takřka dokonalý (výborní jsou Caine, Keitel, Weisz i Fonda...), ale z formálního hlediska je to průšvih. Z celého filmu si vlastně pamatuju jen pár krásných obrazů, vtípky o prostatě, Maradonu, nahé tělo miss universe a plešku prince Phillipa. Na hlubší filosofická rozjímání byl film příliš roztříštěný a emocionálně jen nezřetelným odleskem Velké nádhery. (12.10.2015)

Zase trocha toho umění. Nic proti němu, ale zdá se, že jsem na něj asi moc přízemní / primitivní. Ano, vnímám všechny ty (ne)zajímavé záběry, je mi naprosto jasné, že skrz ně ke mně autor promlouvá a snaží se jimi něco sdělovat, ať už je to cokoli. Ano, Keitel s Cainem jsou perfektní, ale po tom filmu nezůstane nic. Krom sdělení, že kamarádi si říkají jen pěkné věci. A pocitu, že se na to sice pěkně kouká, ale k ničemu to není... 60% (19.10.2015)

O bilancování, stárnutí a vyrovnávání se s ním už několik filmů vzniklo. Mnohdy velmi dobrých. Další přemýšlivý kus přidává i italský režisér Paolo Sorrentino, který se tématem zabýval už ve své oscarové Velké nádheře. Jeden (režisér) připravuje film, který bude zřejmě tím posledním, druhý (hudební skladatel) nechce vyhovět přání významného posluchače a vracet se z důchodu. Znovu se setkávají v luxusním švýcarském hotelu, znovu si užívají léčebných kůr, znovu vzpomínají a řeší, co je zrovna trápí, a zda ještě vůbec něco stihnou. Režisér situace a myšlenky konfrontuje s mládím, které v lázních také nabírá sílu. Mládí tu vystupuje i jako stav ducha. Sorrentino potvrzuje, že má velmi dobrý cit pro obraz: poetické záběry střídají nápadité nečekané výjevy. Postavy se umějí zasmát sami sobě, jsou trefní i jadrní zároveň. Škoda několika pasáží, kdy jsme polopatičtí a nějakou myšlenku raději ještě zopakujeme, aby to bylo divákovi jasné. Škoda i občasné plochosti a intelektuálního podlézání. Herci jsou výborní, prostor pochopitelně mají hlavně legendy Caine a Keitel. Rachel Weisz bych neopustil, Paul Dano zvládá jen pošuky. (13.11.2015)