Pí

Tak a je tu další pětihvězda pro Darrena (Requiem for a Dream, Black Swan) a já se můžu jen sám sebe zeptat, proč sem tento film tak dlouho odkládal? Černobílý obraz a výborná práce s kamerou vytváří značně depresivní atmosféru, díky které trpíte záchvaty spolu s Maxem a veřtě, že to nejsou zrovna příjemně chvilky. Zvolena hudba a zvuky do filmu pasují naprosto přesně, jiné provedení si jen težko dokážu k tomuto vizuálu představit. Celkově jsem spokojen. (09.03.2014)

No do πči, to bylo zase jednou soustíčko! Ukrojené černým nožem, napíchnuté na bílou vidličku a s příchutí Aronofskyho vytříbeného režijního stylu. Jenomže tuhle chuťovku jsem blbě rozžvejkal a v krku mi zaskočila. A pak jsem se 80 minut trápil, nevěřícně a nechápavě hledíc před sebe. Tohle bylo prostě na mě moc, na základce jsem sice vyhrával souboje v malé i velké násobilce, pak jsem však přišel na gympl a když učitelka pokreslila za jednu hodinu 16krát celou tabuli včetně obou křídel samými hyperbolami, parabolami, logaritmy, negacemi a negacemi negací, rezignoval jsem. Tady jsem se taky chvilku snažil tomu číselnýmu definování časoprostoru porozumět, ale zbytečně. Nicméně Aronofskyho rukopis je hodně patrný: skvělá hudba, stavy depresí, neobvyklá kamera. One-man-show v podání Seana Gulletteho. No nic, jdu si koupit čtverečkovanej sešit a začnu luštit Ludolfovo číslo podrobněji. Snad z něj vyčtu, kolik budou zítra v obchoďáku naproti stát banány... (14.12.2007)

Darrena Aronofskyho mám rád a zde je jeho rukopis velice znát. Opět dokázal, že zvládá na výbornou převést na filmové plátno náladu a pocity hlavního hrdiny a opět s psycho hudbou Clinta Mansella podtrhnul zajímavost tohoto filmu, který pro mě nebyl nudným. Sean Gullette hraje přesvědčivě a černobílí obraz s vysokým kontrastem nabírá na atmosféře. Tento depresivní film plný zajímavých rozhovorů hodnotím 4 hvězdičky... (05.04.2008)

3,141592... A to nám učitelka ve škole tvrdila, že matematika je zábava - jak dokazuje Aronofsky v této stylizované jízdě, tak lhala, jelikož matika je těžké psycho. Hodně Lynchovský snímek a ať již se trefí do vašeho vkusu či ne, tak ve vás rozhodně zanechá silný dojem. Především díky výjimečně navozené atmosféře paranoii (či jak to pojmenovat). Divácký zážitek sice není až tak intenzivní po celou stopáž, ale v hlavě vám bude Pi strašit hodně dlouho. Asi tak dlouho, jako by vám trvalo říci celé znění Ludolfova čísla. (23.07.2006)

Je vidět, že číslo Π nenechá nejednoho matematikáře spát a nejen je. Ať už je to první velký film Darrena Aronofskeho, který si ho i sám napsal nebo důvod hlavní postavy Maxe Cohena objevit neobjevitelné. Značná část filmu byla víceméně odborná a já jako ne příšli matematicky nadaný jedinec spíš sledoval, co s ním provede skutečnost, že právě on může odtajnit tajnou šifru a otevřít světu neskutečné možnosti, což byl podle mě režisérův účel. Natočené je to na černobílou kameru, čemuž se ani nedivím. Ze samotného života Maxe se příliš pozitiv neobjeví, i když se lidi kolem snaží pro něj něco udělat. Atmosféra tím získá větší spád. Nakonec můžu dodat jen fakt, že co Darren Aronofsky umí tak, že fantasticky zkloubí do sebe depresivní až takřka smrtící stavy s agresivním hudebním podtextem. To jsme také nakonec viděl v Rekviemu za sen. --- Matematici by měli balancovat na hraně. (24.08.2007)