Pí

Pi, jakožto první známější film D. Aronofského hned zpočátku vyznačil styl jeho filmařiny, jenž se vyznačuje nevšedími záběry, halucinogeními zvuky, prolínáním představ a skutečnosti a hrátkami s diváckou psychikou a emocemi. Je to efektní i efektivní, scény jsou šokující, ale stále dobře stravitelné (na rozdíl od Tetsuo), úspěšně diváka vtahují dovnitř a podrhují onu temnou záhadnost příběhu. Co se však toho týče, tak Pi nenabírá nějakých vysokých filozofických otáček, je to "pouze" vděčný příběh o asociálním matematikovi, který se matematikům bude líbit, protože konečně ve filmu uvidí něco, co se učili a všechny ostatní to omámí, protože tomu nerozumí a vědecká matematika je pro ně mysteriózní sama o sobě. Tudíž je to, jak se říká, win/win. A závěr také zklamal, žádné chytré rozuzlení se nekonalo a protože Aronofskému došly racionální argumenty, vytasil na mě iracionální a otravné náboženství. Lepší 3* za kvalitní filmařinu po "řemeslné" stránce. 7/10 (09.08.2008)

Hodně ambiciózní prvotina, která podle mě ne náhodou hodně připomíná první snímek Davida Lynche, Mazací hlavu. Osamělý mladý muž žijící v odosobnělém městě plném nástrah, které ho nechápe a které nemůže pochopit on. Aronofsky však svůj psychický horor staví na světě čísel, který je neprohlédnutelný pro obyčejného člověka, ale pro nadaného člověka představuje svůdnou leč smrtelnou past, která nakonec dohání mozek k šílenství. Nejvíc na mě zapůsobila postava Maxova mentora Sola. "Zadrž. Musíš se uklidnit. Přicházíš o rozum. Vydechni si. Poslouchej se. Spojuješ chybu mého počítače s jakýsimi náboženskými bláboly. Když budeš chtít ve světě najít číslo 216, najdeš ho kdekoliv. 216 kroků od rohu ulice k tvému bytu. 216 sekund strávené jízdou výtahem. Když se na něco upneš, přestaneš vnímat všechno ostatní a uvidíš to něco všude." Moc mi neseděla poslední "konspirativní" část filmu, která v mých očích předešlou temnou meditativní atmosféru hodně shodila. Vizuálně skutečně zajímavé. 70% (21.03.2007)

DARREN ARONOFSKY, PÍ (1998). Oceněná (Sundance) prvotina Darrena Aronofského. Devatenáct pravidelných sloupců a řad, ve kterých se i přesná analytická mysl překvapivě rychle ztrácí. Jakoby v sobě takhle dokonale přehledný sysém čar a spojnic skrýval nekonečně komplexní problémy. Solo k Maxovi, mladému matematikovi, který váhá s dalším tahem: DON'T THINK, JUST FEEL. Hráči kladou na desku střídavě černé a bílé kameny. ___ Ostře řezaný, černo-bílý film. Extrémní světlo, oslnění, zlomené v extrémní stín, černý jako díry, do nichž kolabují kusy vesmíru. Razantně stimulující skvělý elektronický soundtrack – psychedelický a futuristicky studený (Clive Mansell). ___ Podle čínských mudrců Go není jen hra pro děti. Go je mystérium. Hrací deska je předobrazem Univerza. Na první pohled je přehledná. Cílem hry je obsadit svými kameny větší polovinu území. Kdo však tuší, kudy vede zaručená cesta k této metě? ___ Paranoiou stižený mladý svérázný matematik hledá ultimátní stopy řádu v neuspořádaném ne-řádu světa. Jeho očima, skrze filtr trhavých záškubů kamery, objevujeme tyhle stopy naprosto všude. V mléce, které nalévá do kávy. V pohybu listí v korunách stromů. I na fotografii mléčné dráhy. Opakující se stále stejné stopy. Mandelbrotova množina se svými fraktálovými obrazy generovanéá neskutečně jednoduchými matematickými pokyny byla objevená teprve v roce 1981. Pan Mandelbrot měl za to, že objevil cosi,co nikdy nikdy neviděl. Během pár dní však zjistil, že fraktálové obrazy se nachází nejen v celé přírodě, ale doslova v každém nekonečně malém kousky Univerza - každý nekonečně maý koudek univerza jedoslova nekonečně komplexní, a jako takový má v sobě nekonečno. ___ Takže. Co jestli měli naši staří čínští mudrci pravdu? Poloodhalené tajemství, o němž se nedá přemýšlet, jež se snad dá pološílenou myslí na chvíli vycítit, a zase zapomenout... (22.09.2008)

Na zmysly priam utociaci vizual a hudba, posadnutost cislami, posadnutost najst odpoved, paranoia.....Zaujimalo by ma, do akej miery chcel Aronovsky vytvorit posobivy film a do akej miery chcel, aby sa divak nad obsahom ozaj zamyslel. Na mna film mal podobny ucinok ako jeho Fontana. Vizualna pecka, ktora vsak ukazuje, ze tam vonku za tym zdanlivy chaosom sa predsa mozno nieco skryva. A vobec, co vsetko je nam dovolene vediet? Nieje absolutne poznanie rovne zahube? Skvely, ojedinely snimok, ktory posobi rovnako na zmysly ako aj na mysel. Vtiahne a po dopozerani zanecha zvlastny, hlboky-znepokojivy pocit. (9/10) (10.08.2007)

Tak tohle nebyl film pro mě. Jakýsi pseudoumělecký snímek, který není ničím jiným, než průhledným a hlavně laciným útokem na divákovo vnímání, které se snaží zahltit tak, aby byla zamaskována absence jakékoliv (hlubší) myšlenky. Vizuálně je to rozhodně zajímavé, nazvučené je to taky skvěle, ale fakt, že mě tikot v hodin v kavárně zaujal na celém filmu asi nejvíc, není pro Aronofskyho zrovna lichotivý. Vypněte si zvuk a koukejte jen na obraz, popřípadě obráceně (z nudy jsem zkusila oboje) a možná si řeknete, že to nebylo zabitých (díkybohu jen) 80 minut. 1/5 za Mansellovu hudbu (26.05.2009)