Pí

Znáte ten typ lidí, kterým začnete vysvětlovat nějaká čísla a jim se po několika vteřinách objeví v očích skelný výraz? Mohou se přitom usmívat (začali si v duchu přehrávat oblíbenou písničku), tvářit se soustředěně (přemýšlejí nad tím, co potřebují nakoupit) nebo se mračí (řeší problémy v soukromém ráji). Pokud se jich pak zeptáte, zda vaši matematickou přednášku pochopili, odpovědí vám bude bezmocný úsměv či zcela výstižné: "He???" Jsem prototypem tohoto druhu člověka, mé matematické dovednosti jsou zakonzervovány v pozici sčítání - odčítání, násobení - dělení. Mně to k životu stačí, jakékoliv náročnější početní úkony jsou pro mě zdrojem alergie až fóbie. Když avantgardní umělec naháže na plátno kozí bobky, bude to pro mě srozumitelnější, podstatně méně abstraktní než libovolně logická číselná řada. To vám vysvětluji, aby bylo zřejmé, proč nemohu hodnotit tento film, proč jsem jej po dvaceti minutách s lítostí vzdala. Pí, Fibonacciho posloupnost, zlatý řez... setkala jsem se s těmito pojmy už dřív, ale nechtějte, abych vám je vysvětlovala. Pravděpodobně bych byla schopná vysledovat základní myšlenku tohoto filmu, ovšem zcela jistě bych to nepochopila do detailu a už vůbec ne zásluhou prezentovaných čísel, vzorců, grafů a čmáranic; sledování by pro mě bylo zbytečně frustrující. Tento komentář připojuji jako varování obdobně postiženým lidem, těm matematicky zdatnějším jen tiše závidím. (12.05.2009)

Filozoficky hluboké a Lynchovsky laděné depresárium, které je však o trochu (ale opravdu jen o trochu) více "dějovější" a stravitelnější než kusy pana Lynche. Je jen málo filmů, které mě svou myšlenkou tolik mluví z duše jako právě Aronofského PI. Naše odvěká touha hledat ve věcech, které nás tolik přesahují, řád a smysl + meze lidského poznání + kopa dalších věcí = to jsou jen některé z témat, jichž se tento zdařilý opus dotýká. Nemohu taky nezmínit geniální soundtrack - vždyť na kolika OST se sejdou takové perly electra jako Massive Attack, Aphex Twin, Orbital, Gus Gus, David Holmes a další? Shrnuto a podtrženo: Pokud máte rádi schizoidnější část tvorby Davida Lynche a vůbec filmy "těžšího kalibru", pak si PI nenechejte ujít. (10.06.2004)

Scénář: Darren Aronofsky .. Darren, Darren, Darren. Po úděsně úžasném Requiem for a Dream jsem se okamžitě pustil do jeho neméně úspěšné prvotiny Π. A opět jsem nestíhal zírat. Zase taková deprese, nervy drásající scény a režijní vychytávky, které ale ještě nedosahují kvalit a psychedeličnosti Requiemu – ostatně celý film odpovídá danému rozpočtu, ovšem v tomto případě se to zdá být spíše plus. Černobílé, zrnitý obraz .. to vše skvěle dotváří atmosféru. Opravdová lahůdka a perlička většiny scén je elektro hudba, tentokráte složena z opravdu dosti známých jmen žánru. A obsah? Matematický genius a jeho hledání číselného vzoru ("Zaprvé-matematika je jazykem přírody. Zadruhé-vše kolem nás může být reprezentováno a pochopeno čísly. Zatřetí-Pokud znázorníte čísla jakéhokoliv systému, objevíte vzory. Tudíž, vzory jsou všude v přírodě. Důkaz? " Hledejte, pokud se z toho ovšem nezblázníte..) podle kterého se vše řídí.. Jenomže: „Číslo nic neznamená .. jde o význam. Syntaxi“. 83,14159265358979323846%. (31.08.2005)

Kapitola sama o sebe aneb animálny Aronofsky a jeho prvotný úkaz zvedavosti, depresie a skrytej nadšenosti zobrazenej tak kontrastne, že viac už sa to ani nedá. Nejde len o neobyčajnú obrazovú ostrosť, ale o celkovú ráznosť jednotlivých režisérskych ťahov. Darren už tu dosvedčuje, že kamera, strih, hudba sú jeho silnou zbraňou a čo viac, vie s týmito nástrojmi profesionálne narábať. Radosť pohladieť a nezáleží až tak na tom, či všetko klape ako v novomanželskom opojení, alebo ide o v celku náročný, tak "trochu" psychologický príbeh matematika, ktorý si ide za svojím presvedčením. "π". (02.07.2009)

Díla o podivných matematicích bývají divácky vděčná. Vezme se jeden geniální pošuk matematik s nějakou psychickou chorobou, nějaká tajná kombinace čísel, kolem toho se nabalí některé z těch nejprofláklejších matematických zajímavostí (zlatý poměr, logaritmická spirála, fibonacciho posloupnost atd.), do toho všeho se nějak zamotá ekonomický problém, ideálně burzovní, případně nějaké náboženství a diváku zírej a div se, jaký je ten matematický svět vzdálený a jací jsou matematici magoři (netvrdím, že nejsou). Darren Aronofsky odvážně přidal k tomuto schématu několik celkem zajímavých poznatků (hledání periody v čísle Pí, interpretace hebrejského písma jako číslic), ozřejmil docela zjevný fakt, že kdo chce najít určité číslo kolem sebe, najde ho jen s minimální snahou a z depresivního matematika udělal opravdu sugestivní psychárnu. K tomu si pomohl černobílým, silně zrnitým materiálem, invenčním střihem a prací s kamerou, dynamickou hudbou a hodně přehnanými kulisami. Bohužel na mě jako celek film zapůsobil spíš v negativním smyslu. Rozhodně je to síla, ale nějaký zapeklitý "problém" nebo nějakou zápletku, kterou bych si měla na konci ztuha interpretovat jsem opravdu neobjevila. Film je to opravdu náročný, ale spíš v tom smyslu, jak dlouho se vydržíte dívat na člověka, který dloube propiskou do čerstvého mozku nebo který mlátí hlavou do zrcadla... (30.10.2007)