Pí

Pošahaná divnost, která člověka na začátku vcucne a na konci vyplivne totálně zdeptaného. Tohle byl jeden z těch filmů, u nichž přesně nevím, jak je mám ohodnotit. S čistým svědomím můžu dát jak dvě, tak i čtyři hvězdy. Kombinace černobílého obrazu, psychohudby a různých pazvuků v pozadí dělá opravdu divy, relativně snesitelným se Pi stává díky kratší stopáži. Znovu tento snímek určitě nevyhledám, přecijenom matematika mě zrovna dvakrát nebaví a nechat se dobrovolně deprimovat taky nepatří mezi moje oblíbené činnosti. Hodnocení něco mezi 40 a 80 procenty... (12.09.2008)

Scénář: Darren Aronofsky .. Darren, Darren, Darren. Po úděsně úžasném Requiem for a Dream jsem se okamžitě pustil do jeho neméně úspěšné prvotiny Π. A opět jsem nestíhal zírat. Zase taková deprese, nervy drásající scény a režijní vychytávky, které ale ještě nedosahují kvalit a psychedeličnosti Requiemu – ostatně celý film odpovídá danému rozpočtu, ovšem v tomto případě se to zdá být spíše plus. Černobílé, zrnitý obraz .. to vše skvěle dotváří atmosféru. Opravdová lahůdka a perlička většiny scén je elektro hudba, tentokráte složena z opravdu dosti známých jmen žánru. A obsah? Matematický genius a jeho hledání číselného vzoru ("Zaprvé-matematika je jazykem přírody. Zadruhé-vše kolem nás může být reprezentováno a pochopeno čísly. Zatřetí-Pokud znázorníte čísla jakéhokoliv systému, objevíte vzory. Tudíž, vzory jsou všude v přírodě. Důkaz? " Hledejte, pokud se z toho ovšem nezblázníte..) podle kterého se vše řídí.. Jenomže: „Číslo nic neznamená .. jde o význam. Syntaxi“. 83,14159265358979323846%. (31.08.2005)

No do πči, to bylo zase jednou soustíčko! Ukrojené černým nožem, napíchnuté na bílou vidličku a s příchutí Aronofskyho vytříbeného režijního stylu. Jenomže tuhle chuťovku jsem blbě rozžvejkal a v krku mi zaskočila. A pak jsem se 80 minut trápil, nevěřícně a nechápavě hledíc před sebe. Tohle bylo prostě na mě moc, na základce jsem sice vyhrával souboje v malé i velké násobilce, pak jsem však přišel na gympl a když učitelka pokreslila za jednu hodinu 16krát celou tabuli včetně obou křídel samými hyperbolami, parabolami, logaritmy, negacemi a negacemi negací, rezignoval jsem. Tady jsem se taky chvilku snažil tomu číselnýmu definování časoprostoru porozumět, ale zbytečně. Nicméně Aronofskyho rukopis je hodně patrný: skvělá hudba, stavy depresí, neobvyklá kamera. One-man-show v podání Seana Gulletteho. No nic, jdu si koupit čtverečkovanej sešit a začnu luštit Ludolfovo číslo podrobněji. Snad z něj vyčtu, kolik budou zítra v obchoďáku naproti stát banány... (14.12.2007)

"Myslíte, že to číslo v mé hlavě je skutečné Jméno Boží?" Pí=3,141592653589793238462643383279... - tomu rozumím a za každé z čísel za desetinnou čárkou jsem ochoten provrtat si vrtačkou mozek. Tento opěvovaný filmový opus je však pro mne pochopitelný asi tak, jako kdybych chtěl inseminovat žirafu logaritmem jaderné bomby při základu průměrné mzdy v Izraeli. Takže závěrem - nepobral jsem to, nudil jsem se a má vyrovnaná psychika se otřásla v základech. Co chtít od filmu míň? (03.05.2014)

Ja si nemuzu pomoct, ale ackoliv se urcite jedna o tezkej film a ne film pro kazdeho, zas tak nepochopitelnej mi neprisel. Samozrejme, clovek musi proste brat to, co mu Aronofsky predklada a nezamejslet se nad historii zidu, ruznejma matematickejma pojmama atd. a proste tomu verit. A i kdyz matiku fakt nemusim, tenhle film me zaujal. V podstate dalsi film, kterej ukazuje, jak je tenka hranice mezi genialitou a silenstvim. Tentokrat navic s cernobilou, velmi kontrastni kamerou, kde vas bila barva primo bije do oci a znervoznujici hudbou. To vse dohromady, spolu s paradnim Seanem Gullettem vtahne cloveka od zacatku do konce do deje, je to paradne atmosfericky a napinavy a nejde jinak, nez za 5*. (05.04.2007)