John Wick

Krátká povídka plná brojlerů aneb jak jsem poprvé v životě odešel předčasně z kina. Mívám někdy dobré nápady. Mívám ale někdy také nápady špatné a občas (zejména po důkladné ethanolové intoxikaci) mívám nápady přímo katastrofální. Kam ovšem zařadit vnuknutí vypravit se do kina na Johna Dicka mě opravdu nenapadá. A jak že k tomu tedy došlo? Vlastně sám nevím. Snad to bylo tím, že jsem ve spojitosti s tímto filmem někde četl cosi o „nejlepším akčním filmu poslední doby,“ či jsem snad zaslechl na adresu tohoto výtvoru podivně hypnotické slovo „nojrové“ a nabyl dojmu, že půjde o akci v tunelech u Dien Bien Phu (protože jsa zběhlý orientalista amatér vím, že nora se řekne vietnamsky „nojr“). Ať už jsem měl důvod jakýkoliv, neodradil mě ani jednoxicht Neo, od kterého jsem očekával, že se bude opět celý film konstantně tvářit, jako by vypil zkažené podmáslí a následně si vzpomněl, že je alergický na laktózu (dlužno dodat, že v tomto ohledu mě nezklamal). Na druhou stranu nemohu tentokrát nadávat na svého anděla strážného, neb již na cestě do kina se mě snažil zachránit tím, že nechal tramvaj zcela výjimečně odjet na čas a následně na refýž seslal mrazivý vichr, který mě měl zahnat domů. Ale já ne, nedbal jsem znamení shůry, vyčkal dalšího spoje a za pár minut již postával u pokladny kina. Následně se pan strážný pokusil zablokovat vstup do kinosálu výstražnou cedulí, kterou personál odstranil až cca 2 minuty po začátku projekce. Ani tehdy jsem však neuposlechl a nakráčel přímo do jícnu pekelného. Můj nadpřirozený ochránce (říkejme mu pracovně třeba Perun) mě tedy v posledním zoufalém pokusu o záchranu mého akčněfilmového libida posadil před jakéhosi zmrda, který se celý čtvrthodinový blok reklam angažoval kopáním do mého sedadla. Jenže jako bych byl ke všemu slepý a hluchý, zůstal jsem sedět jako přikovaný. No a tím se pomalu ale jistě dostáváme k jádru pudla, či lépe řečeno k jádru bíglího štěněte. Johnu Dickovi totiž zemřela žena a po její smrti mu bylo doručeno líbezné štěňátko výše zmíněného plemene a dopis od mrtvé manželky. Aaaano, Johnny si popláče jak malé dítě a osazenstvu sálu je dopřáno několik záběrů na smutnosmutné štěněčí oči. Ženské osazenstvo samozřejmě pláče také, či se aspoň se vzdycháním chytá za levé ňadro. Poté, co vedle mě tklivě vzdychla i testosternově se tvářící vyholená korba, se mi podvědomě stáhl konečník a nenápadně jsem si dlaněmi zakryl rozkrok. A přesně v tuto chvíli jsem také konečně prozřel a pochopil děsivou realitu – nacházím se na projekci regulérního metroakčního kundafilmu. Z reproduktorů jako bych najednou zaslechl Luciferův chechot. Pro filmové analfabety upřesním – metroakční kundafilm je audiovizuální dílo, jehož hlavním hrdinou je uhlazený, napomádovaný, vyfintěný a bezpohlavně vyhlížející ufoun, mezi jehož povahové rysy patří neuvěřitelná citlivost a empatičnost, je hluboce morální a ještě hlouběji je v něm zakořeněn smysl pro spravedlnost. A samozřejmě je to současně nezničitelný a ničím nezastavitelný hitman, který kosí padouchy po stovkách. Koncepce je to vpravdě rafinovaná, jelikož metrosexuální hoši mohou sledováním podobného výtvoru dávat najevo své chlapáctví a jasnou identifikaci s hrdinou a současně na něco takového mohou vzít i své vypatlané kikiny, které u toho zmasakrují několik balení papírových kapesníčků. Povyšte právě popsané na desátou a dostanete (tradáááá) Johna Dicka, alias NeoBabu Jagu, nejultrakrutohustodrsnějšího superhitmana nejhimanovatějšího, při vyslovení jehož jména si nejvyšší boss ruské mafie nasral do válenek. Tedy, alespoň takto je nám pan Anderson popsán. Pravda, účinek by to mělo o trochu větší, kdyby si před zveřejněním své identity nenechal do baráku vlámat partičku tří amatérů a následně před ně tupě nenapochodoval jen proto, aby se od nich nechal seřezat baseballovou pálkou jako pes, zatímco pes mu byl utlučen. Pálkou (tou samou). Načež bylo přilito trochu více podmáslí a John psíka pohřbívá na svém pozemku, kikiny vzdychají, bukvice po mé pravici pláče, kopající zmrd se kroutí a mě nabodává Satan na vidle a strká do hrnce s vřícím vitriolem. Zpětně si uvědomuji, že patrně v tento moment mi prostřednictvím kopáče za mým hřbetem začal dávat Perun morseovkou znamení, abych kurva už konečně vypadnul, protože bude hůř. Nicméně morseovkou umím pouze cí-lov-ní-ci, a proto mé vypravování bude ještě chvíli pokračovat. Inu, bylo hůř. Konkrétně – metročást publika se hihňala nejlaciněji (ne)humorným situacím a vtipům na úrovni pomocné základní, prskala popkorn při „akčních“ scénách, pro které byl vybírán kanonfutr v poradně pro léčbu artrózy a choreograf na oddělení epileptiků (což ovšem byla nutnost, protože Neo už je také trochu tužší a než se sebere ze země, musí na něj logicky padouch počkat) a častovala se hlasitým „Csýýývole“ pokaždé, když štěněčí mstitel odprásknul nějakého asfaltového Rusáka. A mě zatím vrtalo hlavou, proč, když už se John Dick nechová ani vzdáleně jako nájemný zabiják, se chová jako totální debil. A dále také který mamlas vymyslel scénky na téma „vítej zpátky v profesionálně zabijácké komunitě, Johne“ (následované opět četným hihňáním a prskáním kukuřice), vypovídající o tom, jak jsou ti kluci zabijáčtí na sebe hodní a jak jsou zásadoví a čestní. Mám dojem, že kdyby mně po dobu sledování těchto hrůz viděl mistr světa v pokeru, tak by okamžitě pověsil karty na hřebík a přidal se k Armádě spásy, neb tak dlouho udržet dokonale nehybný, kamenný xicht se nikomu v dějinách lidstva určitě ještě nepovedlo (ano, i pan Anderson by se ode mne býval mohl učit!). Avšak jelikož jsem důkladně skřípal zuby a drmolil litanii proti strachu, dočkal jsem se hrdinova nezbytného zajetí a citového coming outu, kdy vyblil zlému Rusákovi do tváře, jak moc pro něj nebohý psíček znamenal a jak je za to, že mu bylo psisko usmrceno, všechny zabije až k smrti. Zde sice musím chca nechca pochválit režiséra za brilantní nápad provést Neovi při natáčení této scény nečekaný analní fisting, díky čemuž jsem měl vůbec poprvé možnost vidět jej změnit výraz (ono tedy bylo to křečovité chrchlání spíš na malinu než na Oskara, ale aspoň nějaká změna, že...), nicméně výsledek byl i tak přinejlepším... no, teď mě nenapadá žádné dostatečně trefné adjektivum, takže - viděli jste, jak v Mechanickém pomeranči nutí McDowella čumět na násilné scény za zvuků Beethovena a jaký to na něj mělo efekt? No a protože má snaha rozkousat si jazyk nebyla úspěšná (nejsem zkrátka takový drsoň jako John Dick), pouze jsem útrpně hypnotizoval ve tmě tonoucí strop sálu a snažil se nevnímat své rozpouštějící se tkáně odpadávající od rozměklých kostí, ani dorážející piraně kroužící vroucím kotlíkem. A jelikož ve vteřině Vé hodiny Há obligátně zachránil hrdinovi kejhák deus ex machina, konkrétně kolega snajpr seržant Elias (další to charakterní nájemný vrah), tím, že skrz neprůhledně zalepená okna ztemnělé haly ustřelil jakousi ruskou hlavu, zmobilizoval jsem zbytky své důstojnosti a provázen nechápavými pohledy svých sousedů jsem opustil bez jediného ohlédnutí ono Údolí stínů zmrdi. Jak to celé dopadlo tedy nevím, ovšem je mi to zcela fuk (lze si však domyslet, že John přežil přinejmenším patnáct smrtelných zranění, Elias to definitivně koupil a naposledy vydechl protagonistovi do ouška nějaké hluboké moudro, Rusáci dorusákovali, štěně obživlo, mrtvá manželka taktéž a jestli neumřeli, tak vraždí dodnes). Cesta z kina mi pak stále připadá jako úžasný, křišťálově zářivý sen, neb pociťovaná úleva byla srovnatelná snad jen s tím, když vám dentista po dvou a půl hodinové lopotě s vrtačkou sdělí, že „dnes už to bude všechno.“ Tož tak... P.S.: stuntmanMIKA s Wacoslavem doufám bude za tu čtyřku resp. trojku ve snech strašit obstarožní Terminátor análně znásilňující povislého Ramba za hudebního doprovodu East 17. (26.10.2014) (méně) (více)