Špión

Stejně jako nedávno Matthew Vaugh, také Paul Feig si konečně splnil sen natočit film ve stylu Jamese Bonda. Vyjma stylových úvodních titulků (již v nich není ženská silueta jen okrasným objektem, ale aktivně jednající figurou) se namísto narážek pro zasvěcené omezil na převzetí základního příběhového mustru a struktury vyprávění (akční prolog, brífink v agentské centrále, vyfasování speciální výbavy, cestování po světě, plán na zničení světa, zajetí a útěk... ). Ozvláštnění nespočívá v dovedení žánrových znaků do parodických extrémů (ty zosobňuje pouze postava supermačistického trotla Jasona Stathama), ale – ještě podvratněji – v nahrazení neohroženého, vždy elegantního sexistického dinosaura (copyright: M) ženou ve středních letech, která je občas trapná nebo neohrabaná a musí si oblékat šaty, které z ní dělají „homofobní tetu.“ Díky pozvolnosti a nedokonalosti její proměny v akční hrdinku (před akcí má trému, při pohledu na krev omdlévá nebo zvrací) je v každé situaci velmi autenticky lidská a ženská. Ani jako špičková agentka v terénu se nezačne chovat jako alfa-samec. Naopak musí neustále střídat různé „ženské“ role (z nichž jen jedna má blízko k neotesané militantní feministce, jaké McCarthyová hrála v dřívějších filmech) a zároveň využívá toho, že ji soupeři coby ženu podceňují a shazují. Částečně ze strachu, že by jim mohla přebrat jejich místo (stvrzení její pozice neambiciózní holky z kanclu formou „diblíkovského“ dárku ve finále vtipně poslouží k likvidaci jednoho z padouchů). Za úspěch nevděčí fyzické síle a erotické přitažlivosti, ale svým vyjednávacím schopnostem, citu pro detail (pamatuje si, co bylo na letmo zahlédnutých fotkách) a hraní na city. Zločineckou organizaci dokáže infiltrovat právě díky tomu, že je členka pomyslného celosvětového „sesterstva“ (aneb ženy sobě). Na různorodosti rolí, mezi kterými přepíná, je nejlépe patrná herecká flexibilita Melissy McCarthy. Každá změna identity je přesvědčivá a zároveň nikdy zcela nezazdí skutečnou lidskou bytost, která se pod strašlivou parukou a strašidelným tričkem s obří kočičí hlavou skrývá. Namísto jednorozměrných karikatur k pobavení vidíme ženu zápasící s požadavky zvnějšku, kterým se v určitém bodě vyprávění vzepře (přesáhne vnucené role) a v zájmu splnění mise se vydá po vlastní cestě. Akčně-špionážní rovinu osobně vnímám jako osvěžující bonus ke komediálně nadlehčenému, ale poměrně nesmlouvavému komentáři k trvající nerovnosti napříč pracovním trhem (včetně „naučenosti“ žen na podřízenou roli – viz Susanin nekritický obdiv k Bradleymu), nikoli jenom ve vedoucích pozicích (dvě karikatury mocných žen, upjatých a bez smyslu pro humor, jsou z feministické perspektivy nejnapadnutelnější složkou filmu). Divákovi, který se do kina přijde hlavně pobavit, přitom film nebrání v tom, aby jej četl z opačného konce – tedy jako zábavu funkčně mixující extrémní násilí a obhroublý humor (obojí paradoxně funguje díky vážnosti, s jakou jsou scény natočené), která až ve druhém plánu oslavuje ženské přátelství a odvahu jít proti předepsaným rolím. Jestli alespoň zámořské tržby potvrdí schopnost filmu oslovit divačky hledající neurážlivě „ženský“ film i diváky lačné něčeho akčního se široce srozumitelným humorem, mohlo by podle Feiga jít o začátek vícedílné franšízy. Ve světle úspěchu feministického blockbusteru (Šílený Max) mi představa špionážní komedie vytěsňující šovinismus silným ženským prvkem nepřipadá úplně nesmyslná. A rozhodně je mi, jakkoli se považuji za fanouška bondovek (včetně těch, které virilitu a maskulinitu adorují nejokázaleji), velmi sympatická. Pro příště, bude-li nějaké, bych prosil víc Jasona Stathama a nesmlouvavého střihače, který zčásti improvizované výměny ostrých hlášek utne dřív, než začnou svou délkou unavovat. 80% (03.06.2015) (méně) (více)