Whiplash

(1001) Ačkoliv to začíná jako příběh o detailech, tak se mi zdá jako vyprávěný někým s poruchou pozornosti. Nebo já nemám ten správný druh pozornosti, požadovaný tímto filmem. Velké mínus nejspíš bude, že nemám hudební sluch a nacházím potěšení i v rozladěné hudbě, jak mi kdysi kdosi vysvětlil. Už jenom tím mi velká část obsahu rovnou uniká, možná úplně všechen obsah i s přesahem. Nebo jako kdyby film o puntíčkářích nenatočil puntíčkář a mně puntíčkáře to vytáčí z míry. Nebo jako by film o puntíčkářích natočil puntíčkář zcela puntíčkářsky a já ve skutečnosti nebyla puntíčkář a postrádala tam moment opravdového překvapení a odvahy nezabývat se trivialitami a ukazovat jen to, co je skutečně k tématu. Ale že je to režisérův první velký film, tak je možné předpokládat, že ho čas naučí vyvarovat se klišé jako je cokoliv s přítelkyní, ke které může být ambiciozní necita ambiciozně necitelný, nebo bratranci fotbalisté, kteří se mu vysmívají u rodinné večeře, kde ho nikdo nechápe. Herec, kterému očividně není devatenáct, hraje devatenáctiletého kluka. Jak mám věřit ty naivní slzy při omluvnému volání holce muži, kterému je zjevně blíž ke třiceti než ke dvaceti? Někdy na věku herce nezáleží, ale zrovna tady mi to přijde důležité. A i přese všechnu mou, téměř neutuchající, lásku pro J.K. Simmonse, je v mém vesmíru role učitele buďto rovnou špatně napsaná (A to nejspíš je, ty wtf přechody mezi vyměňováním cukrblíků s malou holčičkou v západu slunce a kundováním dvě vteřiny poté v chladné místnosti s modrými podtóny jsou na sebe naražené tak nešikovně, že se tomu nemůžu ani zasmát - a když se tak nad tím zamyslím, tak smysl pro humor tomuto filmu chybí zcela esenciálně.) a nebo jenom špatně obsazená a zahraná (Což nejspíš taky je, protože J.K. má v očích stejný výraz při obou druzích scén a jeho hlas a řeč těla vypadají jenom jako naplňování něčích pokynů, nikoliv jako památný výkon hodný oslavování. Byla jsem zmatená už při prvním sledování, protože mi to občas přišlo až moc jako parodie, aby to byla jen náhoda, a nebyla jsem si jistá, co mám doopravdy cítit. Pustila jsem si některé pasáže ze zkoušek a zejména finální konfrontace znovu a beze zvuku a z jeho tváře jsem nebyla schopna poznat, co se právě děje. Podle mě to není známka dobrého výkonu, ani dobrého vedení.) V ideálním světě a při vlastnictví stroje času by ten film natočil Steve McQueen v dobách Hladu. To byl taky debut. To by film obsahoval jenom asi šest informačních scén v souvislosti s dějem a zbytek by bylo MASO. Takový film bych mohla respektovat. (04.08.2017)

Film, který ve mně probouzí emocionální pocity při kterých jsem si zamiloval kinematografii. A to jsem jazz nikdy neposlouchal. ___ To procítění do melodie, rytmu, citu klepnutím do bubnů, lehkým dotykem na nástroj, vše musí pasovat (nejen ve vážné hudbě) do nejmenších detailů. Každý hudebník má v duši zápal do melodie, je to ten kdo ovládá svůj nástroj a když začne rezonovat, jeho umění proniká do naší duše. Podobný postup má i filmová režie - práci s herci a divákem, tvůrcovi myšlenky přenesení na stříbrné plátno. _______ Démonický J.K. Simmons. Skvělý Miles Teller. Perfektní režie. Whiplash má v mém srdci stejnou váhu jako Billy Elliot. (08.03.2015)

Když tady mezi těmi extatickými výkřiky tak osaměle rebeluju s třemi hvězdičkami, možná bych měl trochu vysvětlit proč. Whiplash je totiž bohužel jeden z těch filmů, které se tak zoufale snaží u diváka vyvolávat co nejsilnější emoce, až se přitom uchylují k těžko obhajitelné manipulaci. V případě Chazellova snímku to zdaleka není taková tragédie jako třeba u Broken Circle Breakdown, ale schválně si s odstupem všímejte všech těch scénáristických berliček, které se objevují z ničeho nic, nejsou nijak motivované a jejich jediným účelem je ještě víc vyhrotit už tak vyhrocenou situaci. Čímž se dostávám k dalšímu problému Whiplashe, totiž že není zajímavý formálně. U hudebních dramat je to častý problém a tady alespoň nutno přiznat působivé stylistické ztvárnění jednotlivých muzikálních čísel, kdy se spolu s gradací songu (bubnování) zrychluje střih, převládají detaily a tak dále. Jenže vyprávění převážně stojí na hereckých výkonech (Tellerově fyzickém, Simmonsově hlasovém), což film posouvá směrem k vypočítavým oscarovým dramatům. V dialozích je opět nepřehlédnutelný důraz na maximální přepjatost, všechno směřuje k co největšímu citovému vykolejení diváka, který v rozrušení nemá vůbec prostor všímat si, že je jím celkem nevybíravě manipulováno. Závěr filmu pak jenom potvrzuje, co jsem napsal výše - je to znovu hra na co největší okamžitý efekt, která hraničí se škemráním o potlesk vestoje. Sorry, ale tohle prostě nežeru. ________ Recenze psaná pro A2 (06.01.2015)

NÁHRADNÍCI, NECHCETE VYČISTIT BICÍ OD KRVE? Jsa naladěn La La Landem, řekl jsem si, že zkusím Whiplash, na který mám políčeno už déle a líbil se mi více. Ambivalentní vztah a všechno, co k němu patří, v netypickém podání (učitel a žák), s neodhadnutelnými dějovými zvraty a netradiční codou. Snímek je samozřejmě také trochu stylizovaný, takže po první půlhodině ani pak nikdo psychiatra nevolá. Potěšil Paul Reiser. Damiena Chazella se rozhodně vyplatí sledovat, samozřejmě kvůli budoucím i minulým projektům (Grand Piano). 90%! (15.08.2017)

„…. a svolává hóó-chy: Hoššy, pojďte sem! Zahrajem si na čuráky, máme strupy a boláky, hola hola hej, nikdo nemeškej!“ Tady totiž, hoššy, uvidíte, že se dá natočit skvělý, působivý, rozumný a hlavně zábavný film o mrdlých artistech, aniž by tito museli bez jakéhokoliv smyslu chodit dvě hodiny před kamerou, dělat ze sebe ještě větší vyšinuté idioty, než ve skutečnosti jsou, a afektovaně mlít rádoby filosofické povrchní pouťové citáty jako v případě toho vykolejeného artového zvratku s názvem Birdman. Ten, jak ostatně soudím, musí být neprodleně zničen. Pokud navíc u tohoto zase velkohubě vrcholíte, slibuji, že na chvíli nebudete vypadat skoro vůbec jako zevní genitál, ani stádový pozér, kterými však jinak bezesporu jste. Plesám! Plesám a nadšeně tu freneticky bubnuju prsty o desku stolu a mrskám bitchem, a to si většinou místo džezu či svingu pouštím raději cirkulárku nebo plyn. Nikdy bych neřekl, že jednou vyteču z, v podstatě hudebního, filmu o pošahaném konzervatorním tympánistovi a jeho ještě pošahanějším učiteli, kteří spolu na pozadí negerských kakofonických preludií soutěží o to, kdo je větší patol. Ten králíček Duracel je sice sympaťák, ale jako herec žádná sláva, nicméně známý matador vedlejších rolí Džejkej Simons, ten je dokonale maligní a jeho strhující charisma narušeného arogantního kokota velkolepě bují celým filmem. Myslím si navíc, že frajer, který v hlasité změti dvaceti žesťů dokáže rozeznat, že to třetí pozoun zleva ve druhém taktu totálně posral, si klidně může dovolit být arogantním kokotem. Z letošních nominací na zlatého prdeláče, co jsem zhlédl, je to zatím jediný kousek, který se může nepokrytě a naprudko stydět, že se ocitl ve společnosti těch obvykle vyhajpovaných pomatených, populistických nebo kýčovitých sraček. (28.01.2015)