Whiplash

Znervózňuje mě přítomnost Whiplashe na Oscarech, protože bych byl rád, kdyby si filmy tohoto ražení zachovaly svojí spontánnost, přímost a jednoduchost a nepropadly akademickým kalkulům. Whiplash je každopádně povedený kousek, hodně precizní. Možná se mohl Chazelle režijně ještě trochu víc odvázat, protože pasáže plné zajímavých obrazů střídají ty až zbytečně umírněné. Možná je to ale na druhou stranu dobře, že se ten film i přes tolik možností nestal ničí exhibicí a především vypráví svůj příběh o posedlosti. (28.01.2015)

Zhlédnuto v kině. Z filmů, které šly do kina v roce 2014, je Whiplash pravděpodobně můj favorit. Možná je to tím, že jsem nečekal, jak precizní, skvělý a napínavý film se z tohoto nenápadného a malého filmu vyklube. Jak Milles Teller, kterého jsem si nezapamatoval z filmu Divergent, mě doslova donutí si zapamatovat jeho jméno tím nekompromisním výkonem, který podal. Jak budu nenávidět někoho, jako je J. K. Simmons, ale zároveň ho chápat a opravdu mu rozumět, o co se snaží. Tenhle film je možná malý, co se týče rozpočtu, ale je to perfektní ukázka toho, že někdy na penězích opravdu nezáleží. Pokud jste tento film ještě neviděli, tak přestaňte číst můj komentář a upalujte si ho pustit, věřte mi, že neprohloupíte. 100 %. (14.04.2015)

Tluče bubeníček, tluče na buben a řve na něj Simmons „Fuck you, go to hell!.. Energický Full Metal Drum o staré pravdě týkající se kumštu, sportu a vůbec jakékoliv činnosti, v které by chtěl člověk vynikat a sice, že píle bez talentu je devastující marnost a talent bez píle smutná marnotratnost.. Chtělo by se napsat „Good job, Mr.Chazelle!“, nicméně nelze jen tak přejít, že strhující forma nechává zapomenout na schématický a divákem mírně manipulující obsah a navíc dobře víte, jak se k této frázi staví ten plešatý seržant z výcviku jazzových jednotek.. (09.02.2015)

Sledovat hodinu a čtyřicet minut hlavního "hrdinu" jak si obdobným tempem honí péro, asi to bude stejně motivační a zaručeně se u toho bude podobně tvářit . Vážně jsem nepochopil pointu tohoto nereálného shitu s choutkami mít poselství, který mě nejprve důkladně zasvětil do příběhu nesmělého hudebního nerda, včetně vylíčení jeho ostýchavosti, panictví a malého sebevědomí, aby mě o dvacet minut později donutil ho nenávidět díky spratkovitému a zcela iracionálnímu chování, a všechny ty "útrapy" kokota za volantem mu s chutí přát, aby v závěru otočil úplně a naznačil, že pokud vás někdo psychicky a fyzicky týrá, protože je přinejmenším psychopat, v tom horším vyhořelý čurák vylévající si osobní mindráky na všech okolo, je to vlastně všechno v pořádku, protože ve vás možná bude skrytý génius a bez pečlivého dohledu takového rasa by nikdy nebyl odhalen! Čert vem, že se kvůli tomu ten zbytek neúspěšných psychicky složí, bude trpět depresemi a třeba se jen tak zabije v autě, kdy se v něm oběsí na trámu! Pokud jednou dokonale zabubnujete s dřívky na pár vysoustružených dutých válců, stálo to za to! Právě skrytá obhajoba Fletchera v roli neomezené a nekritizované autority v úplném a notně debilně hollywoodském závěru a vylíčení ho jako fér roviny chlapa, mi přišla na celém filmu to nejvíc sebepochcávající. Možná jsem ale tu ryzí story kompletně vycucanou z prdele řádně psychologicky nepochopil a sovy nejsou tím, čím se zdají být. U tohoto typu filmů primárně záleží jen na tom, jestli přirozeně přejete nebo jste ochotni přát hlavní postavě a zfetovaní sentimentem přehlížíte ty píčoviny. Já tak učinit z výše uvedených důvodů nemohl, takže jsem se jen sarkasticky chechtal a prstem se znuděně rýpal v těch nelogičnostech. 40% (31.01.2015)

**** a půl. Až do teďka byl pro mě "Whiplash" známý jako nářezový song od Motörhead. Whiplash Damiena Chazelle je perfektní snímek s úžasnou jazzovou hudbou a excelujícími herci v hlavních rolích. Milles Teller si musí projít až peklem a jde až na krev, aby dosáhl vytouženého cíle. J.K. Simmons si tak trochu ukradl část filmu pro sebe a jeho despotická postava nechává své studenty, aby si vyžrali úplně všechno, každou chybu, každý tón mimo. Tak se ale často dostává z lidí to nejlepší. Pokud to dokážou vydržet, nechat si rozbít držku, krvácet, polykat hořké slzy a cítit vztek, který je drží v okovech, dokud nepovolí... Dr. House meets Rocky:) Závěrečné sólo Milese Tellera na bicí je vrcholná scéna filmu. Naprosto grandiózní a ohromující, masterpiece. Když jsem ten jeho výkon sledovala, ani jsem nedutala, oči přilepené k obrazovce, po chvíli jsem v nich měla slzy a přemýšlela, jestli to tak fakt zahrál on, nebo měl nějakého dubléra. Hodně silná scéna. A člověk jenom čeká na ten strhující a bouřlivý aplaus, který prostě po tomto momentu musí přijít! A co udělá rejža? Uvidíte na konci filmu, ale mě to teda nasralo:) (03.01.2016)