Všichni říkají: Miluji tě

Woody Allen je velmi osobitý tvůrce se zajímavým pohledem na svět. Nenabízí sice šálek čaje, který by mě zvlášť oslnil, je však dobrý hostitel, co nevnáší rozbroje, snaží se o příjemnou atmosféru a zůstává sám sebou. Jako správný host říkám, že tento šálek se nesluší odmítat a přijetí nebudete litovat, osobně jen preferuji jiné návštěvy :) (11.09.2017)

Woody Allen asi během natáčení požil příliš cukru, jinak si totiž tuhle sacharidem přecpanou muzikálovou romanci nedovedu příliš vysvětlit. Některá hudební čísla vynikající, etuda Tima Rotha jakbysmet, ovšem vzato kolem a kolem se jedná o jeden z těch slabších kousků slavného pana neurotika. Nicméně ideální film na svatého Valentýna nebo při stavu akutní zamilovanosti. (18.12.2011)

„A co Carol? Jak se jmenovala dál?“ – „Carol byla básnířkou a členkou Mensy.“ – „Byla závislá na heroinu.“ – „Jo, ale já si myslel, že to byl insulin!“ Woody a muzikál? Můj oblíbenec to samozřejmě pojal velmi po svém, nutno však dodat, že k mé celkové spokojenosti. Hudba byla moc fajn, vyloženě civilní zpěv všech zúčastněných bych viděl spíš jako plus a často hodně úsměvná muzikálová čísla (která přicházela vcelku nečekaně) byla parádní. Od zpívajícího žebráka či arabského taxikáře přes vymazlenou choreografii v klenotnictví (stepování přes švihadlo!), nemocnici, pohřebním ústavu (pravděpodobně nejoriginálnější část filmu, k tomu s nejchytlavější písničkou) až po taneční číslo na nábřeží. Woody a spol. (opravdu příjemné herecké obsazení, navíc krom vrchního neurotika také Edward a Natálka) vzdávají hold, parodují („levitování“, falešný step, zpívá a tancuje každý) a navrch si dělají srandu z filmu samotného (přičemž upozorňují i na svoji uvědomělost). Jediné, co považuju na Allenově počinu za slabší, je menší frekvence opravdu kvalitních hlášek či scén k záchvatům smíchu (ala sledování rentgenových snímků či Woodyho foukání mezi lopatky). Po většinu času se sice člověk baví, ale spíš se jen tak lehce usmívá, než že by se zrovna za břicho popadal. Nicméně, téhle příjemné záležitosti ty solidní 4* rád dám a kvituju, že si Allen troufl i na žánr, ve kterém si ho normálně člověk jen těžko umí představit. „Neviděl jsi signály? Musela přece něco dávat najevo.“ – „Myslíš, že jsem idiot? Jaký signály? Jeho fotka v jejím prádelníku? Nebo vyslovení jeho jména, když měla zrovna vyvrcholení?“ – „Tohle nemyslím.“ – „No, tohle se ale právě stalo. Jen jsem si to nějak nedal dohromady.“ (22.03.2015)

Páni, tohle chci určitě vidět znovu. Je vidět, že ještě 18 let zpátky Woody Allen točil filmy s nápadem. Nikdy bych nevěřil, že od něj uslyším tak uzpívanej film plnej muzikálovejch čísel, včetně stepu, tanečního představení duchů a německý služebný hrající hokej v domě na podlaze. Film je hezky vyváženej, hudební čísla střídaj vtipný dialogy (ten děda je super!) nebo zajímavý vypravěčský styl... Tohle je film, kterej mě v podstatě měl pořád čím překvapit. :-) I na konci, ten Woodyho a Goldin "antigravitační" tanec, byl hrozně fajn, netradiční a zpracováním nečekanej. (07.08.2014)

Občas mám na filmy vysoké nároky, obžvláště na ty, ve kterých si hraje spousta herců na jednom písečku. To byla možná trošku chyba, protože každý z nich chtěl vyniknout a mě to prostě přišlo přeplácané. Příliš mnoho překřičených dialogů, otřesná scéna u řeky.. Jediná scéna, kterou si budu asi pamatovat, je ta s holčičkou převlečenou za banán.. Víc si z toho filmu asi nedokážu odnést. Možná ještě špatnou vzpomínku na moment, kdy Julia Roberts musela políbit o 32 let staršího muže. Dyť to bylo nevkusné a hrozné! (31.03.2013)