Decasia

Svým způsobem otřesný zážitek, který snad nikoho nemůže nechat chladným. Mezní experiment, který zajímavě působil na moji pozornost. Ve stereotypu jednotlivých scén mi myšlenky často unikaly jinam, ovšem místo obvyklého "co si koupím k večeři" mě napadala témata jako lidská smrtelnost a konečnost všech věcí ve vesmíru. Uff. Silně doporučuji být před shlédnutím střízlivý. (30.11.2007)

Monismus proti dualismu: Morrison rozbíjí (metafyzickou) dichotomii obsahu a formy, duše a těla - zkáza filmového materiálu totiž dokonale splývá s rozkladem vyobrazovaného. Lidé zachycení na filmovém páse zemřeli již předtím, než to jediné, co z nich pro nás zbylo, rozleptal čas - ale ne proto, že se jedná o staré nalezené záběry lidí nutně již zesnulých vinou chronologie, ale proto, že si Morrison (v nejlepších chvílích svého filmu) vybírá naprosto běžné, obecně lidské, typicky lidské okamžiky. V nichž právě vězí smrt. Odtud onen pocit melancholické tísně: divák tuší, že se nedívá na film, ale do zrcadla, které deformuje stejně, jako sekvence šťastných mileneckých objetí. Lidský život se skládá jen z klišé, jež se stále opakují a stále dokola hnijí na nespočtu kotoučů náhodně vyhrabané found footage, a proto je jedno, zda se rozkládá signifikant, nebo signifikát, film nebo člověk. (06.09.2016)

Dobrý pocit z tohoto experimentálního snímku divák rozhodně nemá. Při sledu scén sebraného filmového materiálu s temným zvukovým doprovodem na diváka doléhají ty nejtemnější myšlenky a pocity sklíčenosti z existence běžných věcí a situací. Deprese na n-tou, nejlepší je sledovat v neděli večer o samotě v temném pokoji a po shlédnutí otevřít okno a vyhlédnout do tmy a ticha spícího města a krajiny. Vysoce emocionální záležitost a úžasný experiment. (28.02.2010)

Velmi podmanivá a meditativní koláž z poškozených filmových fragmentů, kde zpomalená sekvence záběrů nahrává vnímání samotných chyb a deformací obrazů. Hudební podkres dodává navíc zvláštní napětí a tíseň. Přesto, vzhledem k tomu, že je film bez dalších zásahů pouze pospojován, nabízí se srovnání se zcela jiným světem výtvarně experimentálních filmů, kde jsou průkopníky např. Stan Brakhage nebo Petr Skala. (06.07.2014)

Ojedinělá avantgardní výpověď od B. Morrise představuje hypnotickou smršť různě deformovaných záběrů, kontrastovaných symfonickou hudbou z pera Michaela Gordona. Právě díky tomuto protikladnému přístupu disponuje film nespočtem subjektivních zážitků. Decasia je utvořena tzv. metodou „found-footage“ („nalezený materiál“), tudíž z náhodně sestavených záběrů a prostřednictvím mezizáběrových vazeb se na povrch kontinuálně rýsuje zhola jiné vyznění. Režisér použil scény z různých filmů datovaných před rokem 1930, přičemž se zaměřoval hlavně na ty, které jakýmkoliv způsobem podlehly stárnutí, plynutí času. Jednotlivé deformace dále nijak neupravoval, neurychloval jejich vznik, jen je pospojoval do sugestivně vizuálních koláží (obrazy pod vlivem „filmové koroze“ bobtnají, transformují se a znovu dostávají odlišný, hlubší význam; dalo by se tedy mluvit o jakési found-footagi ve found-footagi). Plnohodnotná polovina snímku, tedy hudba, dokresluje tuto chromou vizuální smršť. Pulzující smyčce s množstvím jiných nástrojů v gradaci spějí do mírné kakofonie, která až despoticky navozuje stresující pocity. Decasia je nesmírně raritní záležitostí, po které by měl sáhnout každý, kdo vyhledává atypičnost v soudobé kinematografii. (25.11.2004)