Osm hrozných

Přístup Tarantina k jeho Osmi hrozným se dá přirovnat k souloži dlouholetých partnerů. Znají své libůstky, ví, co na druhého platí, během let zdokonalili techniku, už nespěchají, ani si dávno nemusí nic dokazovat, ani o nic bojovat. Zároveň je ani nenapadne zbavovat se svých kontroverzních praktik a ani v nejmenším necítí potřebu podřizovat se obecným normám a požadavkům dobrých mravů. Izolovaností prostředí a omezeným počtem postav, které si vzájemně nevěří a hledají mezi sebou "slabý článek", mi snímek připomněl Tarantinovu prvotinu. Tady i tam jde především o obnažování charakterů v mezní situaci. Zhruba 3/4 filmu sledujeme osm postav odřízlých sněhovou vánicí ve srubu uprostřed hor od civilizace. Všichni mají zjevné i utajené důvody být ve střehu, tříhodinová stopáž je vyplněná dialogy, někdy zdánlivě banálními, jindy prošpikovanými nekorektností, vulgarismy a rasistickými poznámkami. Pro řadu diváků může jít o trýznivou nudu, ale v tomto ohledu s Tarantinem problém nemám. Je totiž příliš zkušený filmař na to, aby vyplnil čas statickými záběry a nudou. Je filmařsky natolik vynalézavý, že dokáže mistrovsky dávkovat napětí a z minima, které se mu nabízí, umí vytěžit maximum. Může se konec konců opřít o silnou hereckou sestavu, která hraje s nadšením a pokládá si za čest být u toho. Herci skládají hold kultovnímu režisérovi, baví je to a s rozkoší lehounce přehrávají, aby zvýraznili vesměs záporné charaktery. Režisér divákovi předvádí rafinovanou hru kočky s myší. Jenže v tom se skrývá první kámen úrazu. S rozuzlením se ukáže, že ta hra je poněkud samoúčelná, resp. nedává valný smysl. Je to, jako by se padouch snažil krkolomným způsobem prokopat do domu, který nikdo nehlídá a nezamyká. Ke kýženému výsledku se dalo dopracovat výrazně méně komplikovaným způsobem, ale to by byl jiný film pro odlišné publikum. Druhý problém, který ovšem početné skupině Tarantinových fanoušků vadit nebude, je zobrazování násilí. K Tarantinovi vždycky patřilo a jeho typickým scénáristickým a režijním znakem je využívání násilí coby zdroje humoru. Na druhou stranu právě v Osmi hrozných je zřetelně vidět, že Tarantino nedospívá. Ta samoúčelnost některých scén je do očí bijící. Muž, který má proti sobě několik potenciálních protivníků a měl by šetřit každý náboj, který se mu vzápětí může hodit k přežití, s rozkoší promění hlavu mrtvoly v krvavou kaši. Proč? Prostě proto, že zkrvavená podlaha a zbytky tkání všude kolem vypadají efektně. Tohle prostě vydýcháte, nebo se seberte a jděte dál. Za sebe i přes zmíněné výtky říkám, že je to nejsympatičtější a nejzajímavější Tarantino od Jackie Brownové. Tarantino má pořád ještě co nabídnout a ta jeho divoká pulpová estetika spolu s hereckou brilancí zúčastněných stojí za vidění. Za zmínku stojí Jennifer Jason Leigh, která už je ve věku, kdy se hollywoodským herečkám agenti často neozývají, a tohle je příležitost, kterou si nenechala ujít. Celkový dojem: 60 %. Dodatek po shlédnutí Djanga, kterého jsem dosud nerozdýchal: nemám důvod měnit své tvrzení, že Osm hrozných je nejlepší Tarantinův snímek od Jackie Brownové. Jenže ani tenhle poznatek nic nemění na tom, že jeho snímky jsou zatížené manýrou, sebestředností a snahou zavděčit se předpokládaným očekáváním svých fanoušků. Dlouhá scéna, kde major Warren šťavnatě popisuje popravu syna jižanského důstojníka, si za svou pokleslost čtvrtou hvězdičku prostě nezaslouží. Tarantino opětovně dokazuje, že nemá limity v podlézání laťky dobrého vkusu. (28.01.2016) (méně) (více)