Co děláme v temnotách

Na Novém Zálandu se filmy točit umí. Mnohokrát jsem o tom byl přesvědčen. Tohle byla velmi milá sonda do životů soudobých novozélandských upírů a obdobné havěti, která se stále učí začlenit se do tradiční společnosti, což je super nápad a nějaká ta legrace je zaručena. Ten pseudofilm o pseudoupírech natočený pro retardovanou mládež současnosti byl poprvé patřičně nakopán do prdele. Za to tomuhle snímku skládám velký dík. Nemohu souhlasit s častým zdejším argumentem, že film postupem času ztrácí na kvalitě, neboť tento názor je píčovina, stručně napsáno. Film na počátku nastaví laťku do slušné výšky a celou stopáž ji udržuje. Nasmál jsem se skutečně do sytosti. Strašně se mi zamlouvá, že si snímek absolutně na nic nehraje. Je hrozně jednoduchý a přímočarý. Vtípky jsou opravdu jednoduchoučké, ale rozhodně efektivní. Kdyby podobných snímků vznikalo více, nezlobil bych se. (03.05.2015)

Nenápadná upíří komedie, u které bylo největší lákadlo hodnocení a hlavně povedený trailer. Najdeme spoustu dobrých vtípků a hlavně závěr potěšil. Občas se najdou slabší momenty a i found footage styl tomu moc nepřidal, místy byl dost otravný. Navzdory všem záporům se jedná a kvalitní snímek, kterému by slušelo klidně i nějaké pokračování .. 8/10 = 80% (28.12.2014)

Roztomilá komedie, postavená jako pseudo dokument o partě upírských spolubydlících. Povedených fórů a něčím zajímavých postav je tu přehršel. Humor je navíc občas takový minimalistický, nějaké gesto nebo způsob projevu, ale strašně vtipný. A naopak jsou tu zas scény, kde to jde rovnou - třeba, když upíři potřebují ke vstupu do klubu, aby je tam nejdřív vyhazovač pozval. Za mne každopádně milý překvapení, který funguje možná i líp než v modernějším a dražším seriálu. (27.04.2019)

Srdcovka. Má to sice své mouchy a trojice megasympatických upírů si v prostřední části vybírá slabší hláškovací chvilky, ale tenhle svérázný dokument (sorry, mockument) prostě nejde nemilovat. Waititi a Clement to vzali za poctivý konec a naservírovali divákovi unikátně vtipný a detailní průřez upírskou mytologií, v němž všechny ty jinak ohrané motivy kolem noclehu v rakvích nebo upálení na slunečním světle dokázali podat originálně a zároveň účelně, aby příběh pouze nesekundoval minutovým gagům – každá vedlejší postava tak má důležitou roli ohledně odkrývání celého dobře promyšleného fikčního světa nebo adaptace upírů na moderní dobu, v níž žijeme. Celé by to určitě fungovalo nejlépe jako několikadílný sitcom a těch 5* posílám hlavně díky vrozeným sympatiím k především Waititiho smyslu pro humor, ale přesto velká sranda a z jistého úhlu pohledu i studnice moudrosti – zdejší problémy spolubydlících kolem mytí nádobí a uklízení totiž docela věrně odráží soužití vysokoškolských studentů na společném bytě. Sám bych mohl vyprávět… (05.05.2018)

„Říkal jsem si, že bych ti možná měl přinést koště, kdyby sis chtěl zamést nějaké kosterní pozůstatky...co ty na to?“ Ze snímku jsem měl obavy, protože upírskou, vlkodlačí a jim podobnou tématiku považuju za hrozně hloupou a otravnou, nicméně už mnohokrát se mi stalo, že právě parodie na žánr, který (mírně řečeno) nemám v oblibě, mě nakonec může mile překvapit. A přesně tak tomu bylo v případě tohoto filmu! Způsob natáčení, humor, nadsázka a originalita ruku v ruce s nápaditostí mě na tomhle filmu moc bavily. Tvůrci si totiž ve výsledku střílí nejen z fenoménu mnou výše zmíněných stvůr, ale i toho „doku“ stylu, oba 2 totiž nabírají v dnešní době na čím dál větší oblíbenosti, a proto si i myslím, že tenhle film nějaký ten čas jen tak nezestárne. Pravda, snímku místy lehce docházel dech, hlavně při slabších sexuálních narážkách, ale těch několik míst se dalo překousnout a užít si jinak velmi povedený celek. Hodnotím silnými 4* a tento film je jen dalším potvrzením mně již dávno známého faktu, že na Novém Zélandu parodie zkrátka dělat umějí. (09.09.2015)