Nonstop párty

Kdo neví, co na hudební mapě Evropy znamená Manchester, může to brát jako doučování. Kdo to ví, nemá co řešit. Hnidopichy upozorňuji, že je to jen hraný film a ne dokument. Jinak zábavný pohled na to, jak (ne)funguje hudební byznys se zasvěceným průvodcem a hudbou od Sex Pistols přes Joy Division až po rave. (15.04.2003)

Úžasný Steve Coogan si mě získal jako Tristram Shandy. V 24 Hour Party People zase sqěle zahrál Tonyho Wilsona. Celá poetika a občas absurdní a dokonale britsky chladný humor hodně připomíná Monty Pythons. To,že jsem některá jména kapel a hudeníků neznala, vůbec nevadilo. Každopádně Joy Division, New Order nebo Happy Mondays zná snad každý,kdo se o hudbu alespoň trošku zajímá. Atmosféru Manchesteru a jeho kultovní klubové scény film vystihl dokonale. (28.07.2008)

Obdobně jako později v Tristramu Shandym zde Coogan coby Tony Wilson předvádí, jak být postmoderní v době, kdy to ještě nebylo v módě (pravda, v době Laurence Sterna to nejen nebylo v módě, ale prostě nebylo). Control je solidní film o Joy Division, ale obzvlášť ve světle této neuvěřitelné jízdy je vidět, jak těžkopádně natočený snímek to je, byť podává velmi autenticky vypadající dobové obrázky. Zde se ovšem ty obrázky hýbou a spíš než věrné jsou rozverné, Coogan perlí s obrovskou bezprostředností a přitom jde o dost sofistikovaný humor, v němž je místo pro narážky na Boethia či Williama Morrise i na feťácké vtípky. (11.08.2009)

Téměř neuvěřitelné se stalo skutečností a já poprvé dávám Michaelu Winterbottomovi jiné hodnocení, než ten černý nápis s výkřičníkem na konci, dokonce hodnocení mírně nadprůměrné. Tristam Shandy mi přišel jako otravná postmoderní slátanina plná vulgárního a trapného humoru, zatímco Devět písní stálo jedině na provokativní kombinaci koncertních záznamů se spoustou tvrdého porna, takže jsem se mírně děsil... On se MW ve své zálibě s neustálým vtipkováním ohledně (slušně řečeno) genitálií v akci nezapře. Jenže tady jsem to dokázal brát, jelikož se to nejenže k prostředí hudebního undergroundu a partičce lidí žijících dle hesla „sex, drogy & rock'n'roll“ hodilo, ale tenhle film i konečně o něčem byl, režisérův napůl dokumentární nezávislý styl mi sám o sobě nevadil, přesně dotvářel osobitou undergroundovou atmosféru a Winterbottom s ním odvyprávěl bohatý odvázaný průlet historií britské punkové scény 70./80. let, který mě upoutal i jako naprosto nezasvěceného nefanouška. Nahlédnutí do zákulisí veškeré hudební produkce a divokých osudů rebelských hudebníků, obohacené o často šílené rejžovy nápady, mě zde vyloženě bavilo! Přestože nejde o hudební styl, který bych vyhledával, u některých skladeb jsem musel uznat, že má cosi do sebe, stejně jako vtipný průvodce filmem v podání Stevea Coogana, kterého jsem nejdřív vyloženě musel překousnout, ale později mě některé jeho hlody i hlasitě odbouraly. Ke 4. hvězdičce jsem neměl daleko a chybí mi k ní jenom hlubší zájem o specifické téma a hudební styl i nad rámec čerstvě viděného filmu. [70%] (03.07.2024)

Tak takhle to tenkrát bylo? Aha. Hm. No. Těch několik přeživších, co se dokázalo samo obléci a proto mají pár štěků ve filmu, si to zajisté užívalo. A já se proti Wilsonovi spíše vyhraním, neboť tydýt, který pomáhal vytvořit nekulturu Dýdžejování, mi k prdeli prostě nepřirostl. Za sadu nekvalitně zachycených zvuků Klešáků, Pistolí a Divižnů sice díky, ale jinak - slastí jsem neomdlel. (17.05.2014)