Nonstop párty

Téměř neuvěřitelné se stalo skutečností a já poprvé dávám Michaelu Winterbottomovi jiné hodnocení, než ten černý nápis s výkřičníkem na konci, dokonce hodnocení mírně nadprůměrné. Tristam Shandy mi přišel jako otravná postmoderní slátanina plná vulgárního a trapného humoru, zatímco Devět písní stálo jedině na provokativní kombinaci koncertních záznamů se spoustou tvrdého porna, takže jsem se mírně děsil... On se MW ve své zálibě s neustálým vtipkováním ohledně (slušně řečeno) genitálií v akci nezapře. Jenže tady jsem to dokázal brát, jelikož se to nejenže k prostředí hudebního undergroundu a partičce lidí žijících dle hesla „sex, drogy & rock'n'roll“ hodilo, ale tenhle film i konečně o něčem byl, režisérův napůl dokumentární nezávislý styl mi sám o sobě nevadil, přesně dotvářel osobitou undergroundovou atmosféru a Winterbottom s ním odvyprávěl bohatý odvázaný průlet historií britské punkové scény 70./80. let, který mě upoutal i jako naprosto nezasvěceného nefanouška. Nahlédnutí do zákulisí veškeré hudební produkce a divokých osudů rebelských hudebníků, obohacené o často šílené rejžovy nápady, mě zde vyloženě bavilo! Přestože nejde o hudební styl, který bych vyhledával, u některých skladeb jsem musel uznat, že má cosi do sebe, stejně jako vtipný průvodce filmem v podání Stevea Coogana, kterého jsem nejdřív vyloženě musel překousnout, ale později mě některé jeho hlody i hlasitě odbouraly. Ke 4. hvězdičce jsem neměl daleko a chybí mi k ní jenom hlubší zájem o specifické téma a hudební styl i nad rámec čerstvě viděného filmu. [70%] (03.07.2024)

Kdo neví, co na hudební mapě Evropy znamená Manchester, může to brát jako doučování. Kdo to ví, nemá co řešit. Hnidopichy upozorňuji, že je to jen hraný film a ne dokument. Jinak zábavný pohled na to, jak (ne)funguje hudební byznys se zasvěceným průvodcem a hudbou od Sex Pistols přes Joy Division až po rave. (15.04.2003)

Jaké to úžasné vcelku zapomenuté období. Hlavně u nás. Pokud někomu oznámím, že mám rád krom tohohle a tamtoho ještě new wave, tak nedostanu reakci ani po vyjmenování kapel. Factory je na mém žebříčku 'chtěl bych zažít' za Cavern Clubem a Wembley. Cooganova pohlednice z výletu do historie je bohužel (bohudík) asi jen pro lidi, kteří mají aspoň základní povědomí o tomto období. -"Factory Records are not actually a company. We are an experiment in human nature." (19.12.2011)

Při srovnání s Control je tento film hodně slabý. Coogan sice dělá co může a dělá to dobře, sám ale film neutáhne. Místy to trošku nudilo. Nemůžu si pomoct, ale hlavní hrdina byl podle mě lůzr, kterému nic moc nevyšlo, neměl na nic čich, ale ve správnou chvíli a na správném místě se přimotal k okamžiku, kdy vznikl nový způsob života. Škoda, že to částo ztrácelo tempo a závěr šel taky do ztracena. (01.08.2009)

Najskôr k toľko diskutovanému stvárneniu Iana Curtisa. Myslím, že porovnávať po tejto stránke 24 Hour Party People s Control je absolútne irelevantné práve kvôli tomu, že zatiaľ čo cieľom Corbijna bolo ukázať divákovi, že Ian bol nielen obrovský umelec, ale že mal aj srdce, priblížiť jeho ľudskú stránku. Zamerať sa aj na osobnejšie aspekty nevyliečiteľne chorého pasívne agresívneho človeka, ktorý nedokázal prijať ako sám seba, tak aj kohokoľvek iného. Oproti tomu 24 Hour Party people je dokumentaristicky spracovaným obrazom toho, "ako to šlo". Coogan v roli Tonyho Wilsona exceluje a áno, páči sa mi aj výkon Seana Harrisa, pretože po zhliadnutí dokumentu o Joy Division (čo bolo až po mojej dogmatizácii Controlu :-) )som nadobudla predstavu Iana takéhoto, Iana zachmúreného, nahnevaného na celý svet, ponoreného do vlastnej hlavy z ktorej vychádzali brilantné texty. No nie sú to len JD, ktorí ma v tomto snímku upútali, samozrejme celkovo mi to sadlo a dobre známe punkové nášlapy spríjemnili deň. (01.08.2011)