Nonstop párty

V čem je film Nonstop párty zajímavý a ohromně originální? V tom, že vypravěč, onen sebestředný reportér, je zřetelně uvnitř příběhu a účastní se ho. Jenže s tímhle zjištěním se pojí dva paradoxy. Pokud je skutečně uvnitř příběhu, pak adresát, ke kterému se obrací (posluchač), by měl být také uvnitř. Přesto se reportér neustále obrací k nám. Jak to? To je umožněno díky tomu, že má film blízko k dokumentu. A s tímhle zjištěním přichází druhá skutečnost, a to ta, že vypravěč se vlastně zas tak příběhu neúčastní, že přestože je vyobrazen (reportéra jasně vidíme), jeho funkcí je spíš budovat příběh „zvenku" (z pozice strůjce obrazů) a mapovat manchesterskou hudební scénu. Výsledek je ten, že reportér se příběhu částečně zúčastňuje (žije v něm, ovlivňuje ho a vidíme ho) a částečně nezúčastňuje (místy cítíme, že jen vypráví). Co z toho všeho vyplývá? Že teoretik Gérard Genette bude muset přepracovat svoje teorie. ____ S reportérem se pojí ještě tři další věci. Za 1, má přebujelý ego a přetlačuje se s kapelami, o nichž vypovídá, a mnohdy je svým namistrovaným akcentem totálně vyšoupne mimo „rámec obrazu“. Ten dandy, jinými slovy, si zřejmě myslí, že je důležitější než Sex Pistols. Za 2, má reportér mnohem blíž k PR managerovi a sociálním „Watergate“ inženýrovi než k nějakému pokornému Rabovi. A za 3, sice zdůrazňuje, jak je serious a svědomitě sestavuje manchesterskou scénu (zdravím Janu Kománkovou), jenže víceméně to jeho lavírování mezi mýtizací a demýtizací vede k tomu, že člověk má o pravdivosti dokumentu silný pochyby. Všechny ty tři body je ale třeba vnímat jako důkaz zajímavého konceptu filmu, ne jako negativa. ____ Téměř všechny scény ve filmu jsou prvotřídně zinscenované, což je daný tím, že nemají ostrý začátek ani konec a že se ve většině případů ocitáme tzv. uprostřed dění. Krásně to udržuje chod filmu. ____ Nonstop párty mě, nezastírám, chytnul za koule. Jede na stejný vlně jako Velvet Goldmine, Trainspotting nebo Human Traffic a s Ianem Curtisem se vypořádává asi tak desetkráte lépe než šablonovitý Control od image-makera Depeche Mode, Antony Corbijna. (28.09.2008)

Hodně, ale opravdu hodně zábavnej náhled na hlavní město dobré muziky- Manchester (už vím, kde jsem se měl narodit). Přestože mám své punkové období už docela dávno za sebou a kromě i zde zmíněných Sex Pistols bych si kapely typu Buzzcocks, The Damned, Chelsea nebo Siouxsie and the Banshees pustil jen stěží, má tahle hudební stránka věci něco do sebe. Každopádně Joy Division (a jejich pohrobci New Order), kteří tu jsou zobrazení jako stěžejní kapela oné doby, to už je jiná písnička. Film táhne především postava Tony Wilsona, kterou tak brilantně zahrál Steve Coogan, z hereckého ansáblu potěší ještě Sean Harris jako leader Joy Division Ian Curtis a taky Simon Pegg v punkerském účesu. Zajímavej, navíc docela edukativní snímek zobrazující vlivná léta co se hudby z UK týče. (16.09.2013)

V mladické nerozvážnosti, jsem tomuto filmu udělil nejdříve tři hvězdy. Ráno sem se probudil s pocitem, jak bych zradil vlastní rodinu. Kurva Manchester! Místo, kde vznikla tvá oblíbená kapela, kde hraje tvůj oblíbený fotbalový klub (City ne Utd.!), místo kde se psala historie a já tomu dal mizerný tři hvězdy. Jedinečná exkurze do špinavýho, industriálního města, kde vzniky ty nejlepší britské kapely. (30.01.2006)

Téměř neuvěřitelné se stalo skutečností a já poprvé dávám Michaelu Winterbottomovi jiné hodnocení, než ten černý nápis s výkřičníkem na konci, dokonce hodnocení mírně nadprůměrné. Tristam Shandy mi přišel jako otravná postmoderní slátanina plná vulgárního a trapného humoru, zatímco Devět písní stálo jedině na provokativní kombinaci koncertních záznamů se spoustou tvrdého porna, takže jsem se mírně děsil... On se MW ve své zálibě s neustálým vtipkováním ohledně (slušně řečeno) genitálií v akci nezapře. Jenže tady jsem to dokázal brát, jelikož se to nejenže k prostředí hudebního undergroundu a partičce lidí žijících dle hesla „sex, drogy & rock'n'roll“ hodilo, ale tenhle film i konečně o něčem byl, režisérův napůl dokumentární nezávislý styl mi sám o sobě nevadil, přesně dotvářel osobitou undergroundovou atmosféru a Winterbottom s ním odvyprávěl bohatý odvázaný průlet historií britské punkové scény 70./80. let, který mě upoutal i jako naprosto nezasvěceného nefanouška. Nahlédnutí do zákulisí veškeré hudební produkce a divokých osudů rebelských hudebníků, obohacené o často šílené rejžovy nápady, mě zde vyloženě bavilo! Přestože nejde o hudební styl, který bych vyhledával, u některých skladeb jsem musel uznat, že má cosi do sebe, stejně jako vtipný průvodce filmem v podání Stevea Coogana, kterého jsem nejdřív vyloženě musel překousnout, ale později mě některé jeho hlody i hlasitě odbouraly. Ke 4. hvězdičce jsem neměl daleko a chybí mi k ní jenom hlubší zájem o specifické téma a hudební styl i nad rámec čerstvě viděného filmu. [70%] (03.07.2024)

Líbí se mi, jak film dokáže vyprávět o legendách s nadhledem zahrnujícím všechny stránky zmiňovaných osobností, což je dělá lidskými. Z náčrtků vytváří postavy ve filmu, který nás zavádí do vod divokého manchesterského hudebního průmyslu. Neukazuje nic neočekávaného, ale zároveň baví. Nejen hudbou, i přístupem. Nezlehčuje pohled na věc, ani ho nedělá tíživým. Bez této rovnováhy by byl film sešlapán svou dynamičností, takhle je ale příjemnou sondou nejen do kariérního vývoje hudebně žurnalistického "guru", ale i prostředí, ve kterém se pohybuje. (07.11.2014)