Humr

Od režiséra Lanthimose už jsem viděl Zabití posvátného jelena a ten film se mi vůbec nelíbil a ani jsem nepochopil, o čem to vlastně bylo. Tahle šílenost se ale dokázala trefit do mýho zvrácenýho smyslu pro humor, takže jsem se u toho docela slušně pobavil. Zejména první polovina ze seznamovacího hotelu, kde se všechno řídí podle naprosto bizarních pravidel, mě bavila hodně. Ve druhý polovině hlavní postava uteče do lesa a začíná se v podstatě od znova. Druhá polovina má taky pár dobrejch scén, ale je prostě slabší než ta první. A ke konci jsem se už chvílema i nudil. Ale rozhodně je tohle film, na kterej se časem rád podívám znovu. (26.02.2024)

Do první poloviny cáklá romantická komedie maskovaná za komplexní artový drama, u který jsem se prořehtal až k sousedům. Je to tak blbý a nápaditý, až je to (skoro) dokonalý. Škoda, že se film ke konci promění z odsýpajícího situačního tyjátru na nudné a ryze filozofické tlachání o tom, nakolik je důležité mít vztah založený na spontánnosti. Přitom tu paradoxně vidím ohromný potenciál na vytvoření atypického britského seriálu s nekompromisním hrubozrnným hum(o)rem... (05.03.2016)

Moje první setkání s režisérem Lanthimosem dopadlo uspokojivě, mám totiž slabost pro nejrůznější magory a podivíny. A u tohohle pána mám hned několik nesmělých tipů na diagnózu: Schizoidní porucha? Autismus? Klinická deprese? Sadomasochismus? Možná i depersonalizace nebo derealizace? Prostě zajímavá osoba, to se musí uznat. Ještě před sto lety byli podobní jedinci drženi v klecích a hlubokých sklepeních pochmurných novogotických blázinců, no a dneska si panečku běhají volně po svobodě a dokonce i natáčejí filmy, to je holt pokrok. Ba ne, vážně, zajímavý artově bizarní zážitek. Dokonce musím vzít tentokrát na milost i Sagvana Tofiho Farrella s očima sousedovic jezevčíka, který se mi snad poprvé herecky docela líbil, respektive mi nevadil. A Rachel W. je samozřejmě skvělá jako obvykle. K tomu čarovné irské hvozdy a nádherná hudba, třeba píseň Apo Mena Pethamenos s "chopinovským" začátkem je skvostná. Nebýt chaotické stavby scénáře a nevstřícné komunikace s divákem, připomínající mi nějakého Godarda nebo jiného novovlnného filmového anarchistu, neměl bych problém dát čtvrtou. (11.01.2016)

Pokud nepočítám pár festivalových pekel, tak jsem nikdy z kina neodešel před závěrečnými titulky. Až u Humra. Už po dvaceti minutách mi bylo jasné, že nejsem na stejné vlně jako tvůrci, ale vydržel jsem další půl hodinu. Víc ale nešlo. Přehipstřelý blábol plný trapně deklamujících herců, nefungujícího humoru i romance a tragické snahy předstírat, že to celé je něco víc. Tu jednu hvězdičku dávám těm hercům, z nich většinu mám dost rád a bylo mi jich hodně líto. Lanthimos jde ale na black list a kdo zařídí, že Johnnie Burn už nikdy nebude skládat hudbu, má u mě pivo. (05.06.2016)

„Dnes máme ztopoření rychleji než jindy. To je dobře.“ Po Lanthimosově Špičáku jsem čekal originální a švihnutou podívanou, a také se dočkal. Svět, který stvořil, byl střelený, chladný a odosobněný, ale zároveň neskutečně zajímavý a zábavný. Tvůrce se vyžívá v absurdním, cynickém, černočerném (místy až morbidním) humoru, a já si ho užíval s ním. Ať už šlo o lovy, nacvičování scének, trestání onanisty, snahu mít něco společné (krvácení z nosu), reakci na srdceryvný dopis, ženu s olivou (!) a vůbec celý ten jejich chladnokrevný vztah (včetně zákeřné „zkoušky“), a mnoho jiných. Tahle část filmu byla jednoduše skvělá. Pak se film přenese z jedné totality do druhé, a ačkoliv hlavnímu páru (a jejich vyvíjení nonverbální komunikace) fandíte, už to není tak poutavé. A s výjimkou tancování, kytarového koncertu či sabotáže ani tak zábavné, i přes ten zlomyslný závěr. Proto to celkově vidím „jen“ na silné 4*. „Viděl jsem ženu, která kulhala.“ - „Má jen vymknutý kotník. Za pár dní bude chodit normálně.“ - „To je škoda.“ - „Ano, je to škoda.“ (18.04.2017)