Pořád jsem to já

Vybrala jsem si film kvůli mnou čím dál oblíbenější JM, abych nešlápla vedle v hledání kvalitního emocionálního prožitku. Ona ani jinak než s notnou dávkou emocí hrát neumí, je jimi doslova prošpikovaná, v dobrém slova smyslu pochopitelně. Hloubka závažnosti dané choroby, i když k ní mám obecně dost blízko, mi v podstatě došla (v rámci možností to nějak pochopit) až s Aliciným projevem na semináři a pak s postupným úbytkem kognitivních funkcí až k těm nejobyčejnějším činnostem jako je mytí zubů, či zavázání si tkaničky. Jedním slovem jde o nedobrovolnou DEGRADACI osobnosti, čemuž se obvykle dobrovolně podřizují osoby jinak zdravé, ale ovládané různými druhy závislosti. A o tom život je, o nespravedlnosti a věčném, často nenaplněném snění. Snad není konec světskému marnému snažení... (22.03.2015)

Filmařsky jednoduché, na pilu zbytečně netlačící, ale přitom sakra nepříjemné, emotivní, děsivě reálné, a především perfektně zahrané. Scéna, kdy Alice předčítala svou řeč je vrcholným momentem filmu, který ve mě vyvolal silné mrazení. V tomto případě opravdu zasloužený Oscar! "I wish I had cancer." (07.03.2015)

Moc hezky zpracované vyprávění o nehezké nemoci, která nás v budoucnu může klidně potkat. Snímek je samozřejmě vydatně depresivní, jelikož diváky nutí sledovat příběh ženy, která postupně ztrácí schopnosti, které ji celý život zdobily. Julianne Moore je velmi kvalitní herečka a podala opravdu velice důvěryhodný výkon. Co se týče ostatního obsazení rolí, tak tam jsem malinko trpěl, protože Baldwina moc nemusím a tu otravnou píču ze Stmívání dokonce bytostně nenávidím. Kromě toho ovšem filmu nelze moc vytknout. Děj je díky velice atraktivnímu tématu určen nejširší veřejnosti a po celou stopáž si drží vysoké tempo a neztrácí nic ze své zajímavosti. Celý průběh nemoci je vykreslen nanejvýš citlivě, avšak zároveň bez přehnaného sentimentu. Člověk si díky tomuto filmu dokonale uvědomí důležitost své paměti a svých vzpomínek a pochopí, že ty motivační píčoviny o tom, jak bychom měli žít pouze v daném okamžiku a neohlížet se do minulosti, jsou nanejvýš zcestné. Ať chceme nebo ne, minulost nás formuje, minulost nám dává naši tvář a minulost nám nedá pokoj dokud nevydechneme naposled. Minulost je důležité nejen umět přijmout, ale měly bychom za ní být vděční. Protože, jak nám tento snímek ukázal, tak ne každému je toto umožněno. Jelikož jsem krásný, sexy, inteligentní mladý muž, tak jsem se vyhnul jakémukoli emočnímu zásahu. Každopádně film hodnotím zejména jako vysoce přínosný zážitek, že jsem viděl v praxi průběh nemoci, o které jsem dříve pouze četl a slyšel. Slabší 4 kousky. (16.08.2019)

Odlišný příběh od našeho recentního Tancuj, Matyldo!, a proto je vhodné se na oba podívat v krátkém časovém sledu, tedy spíše pro ty filmové fanoušky, které tato problematika zajímá. Některým nemusí činit dobře na duši, čemuž rozumím. Julianne Moore podává jasný oscarový a bezchybný výkon. Ve filmech tohoto typu je vždy ale taktéž velmi důležité obsazení vedlejších rolí - osob z okolí nemocného člověka. Velmi mile mě překvapil Alec Baldwin, dlouho jsem jej neviděl v tak charakterní roli, již zvládl naprosto skvěle. A u dětí není o čem polemizovat - zatímco Kate Bosworth a Hunter Parrish jsou na ozdobu, Kristen Stewart hraje a potvrzuje své výrazné kvality. Její postava také poukazuje na fakt, že někdy překvapí pozitivně nejvíce ti, u nichž to nečekáme. (02.06.2024)

čím víc máte, tím víc ztratíte...bez ohledu na to, že jde jen o moudrost a znalosti. Šílená nemoc, kterou jsem měl možnost sledovat v přímém přenosu u jedné babičky, je tak strašná, že jsem ještě pár hodin po shlédnutí filmu jen tupě čuměl a opakoval si malou násobilku, abych si udržel alespoň status průměrného Čecha (04.01.2015)