Slepá

Skvělá věc! Jsem moc rád, že po 4*, co jsem dal se vrátila na červené skóre (70%), protože si myslím, že si to plně zaslouží. Hrozně zajímavě pojaté téma, ve kterém jsem se na minutku ztratil, aby mě autoři zase vrátili na správnou kolej, o které mi posléze řeknou, že také nebyla správná. Komplikovaně propletené příběhy, které spolu nakonec vlastně nesouvisí a v podstatě nevím, co bylo skutečně reálné, a co ne. Nicméně se mi to velice líbilo. Američané by takhle skvěle toto téma nenatočili. (15.05.2016)

Ani nie tak depresívna dráma o strate zraku ako skôr hravá sonda do psychiky slepého, respektíve v tomto prípade slepej. Taký Stranger Than Fiction naruby, originálne podaný príbeh s nespoľahlivým rozprávačom ponúkajúci pohľad do vnútra slepého človeka. Pretože kontakt s okolitým svetom sa po oslepnutí nekončí, práve naopak, do popredia sa dostávajú iné zmysly - hlavne fantázia a predstavy, ktorými si slepý „nahradzuje“ zrak a pretvára do nich svoje pocity, túžby a hlavne obavy. Čo z toho je však pravda a čo len čistá predstava? Vďaka originálne podanému príbehu si na to bude musieť odpovedať divák sám rovnako ako titulná postava, ktorá poskytne len veľmi málo vodítok k tomu, čo je vlastne realita a čo nie. Pre masy asi ťažšie stráviteľný kúsok, ale ako festivalový film priam stvorené. Správne drzé, ľahko provokatívne, ale hlavne skvele natočené a zahrané. K druhej polovici by som síce mal niekoľko výhrad čo sa týka práce s tempom, ale zároveň sa rovnako nemôžem dočkať kedy Slepú uvidím druhý krát a rozlúčim celú tú mozaiku. CELKOVO: 3,5* (7/10) (07.08.2015)

Slepou jsem dokoukala až napotřetí, dvakrát jsem jí vypla hned v začátku, protože jsem poznala, že to bude film, který bude vyžadovat stoprocentní soustředěnost a v ty dny jsem na to neměla náladu. Co jsem ale netušila bylo to, že ať se bude soustředit sebevíc, stejně pro mě film zůstane nepochopen. Myšlenka filmu není ani tak slepota hlavní hrdinky, ale hlavně abysme se my jako diváci ve filmu cítili ztracení - slepí.. Některé efekty jsou skvělé, najde se tady i pár humorných scén ( např. scéna v tramvaji), ale stejně se ani na konci nedozvíme, co byla realita a co se odehrávalo jen v představách (notebooku) hlavní hrdinky. Obávám se, že by to ani druhá projekce nespravila. Myslím totiž, že to byl záměr. A já dávám přednost přece jen trochu jasnějším filmům s vysvětlením. Nedívalo se mi na to špatně, ale chvilkama jsem se nudila. Myslím, že průměrné hodnocení je proto tak akorát. (06.07.2017)

(49th KVIFF) Blind je jednak skvěle natočené a zahrané drama, ale jeho nejsilnější zbraní je jednoznačně scénář, respektive způsob, jakým za pomoci střihu vypráví a nechává diváka uvědomit si, co se vlastně děje. Myslím, že každý divák v sále si "těch věcí, které tu rozhodně nechci prozrazovat" všimnul a uvědomil si jejich význam a propojení v úplně jiném místě filmu. Jakmile jsem si to uvědomil já, byl jsem nadšený. Přesně tohle mám na filmech rád a nemůžu se dočkat, až film uvidím podruhé. Tady bude rozhodně co objevovat. (08.07.2014)

Možná menší spoilery. Ani ne tak drama o slepotě, jako hravá esej o nespolehlivém vypravěčství. Ingrid používá vymýšlení příběhů jako trenažéru či terapeutické pomůcky pro opětovné navázání kontaktu se světem a k získání ztracené sebedůvěry. Do svých postav si promítá vlastní pocity, obavy a tužby. Einarův voyeurismus, při němž se dívá, ale není vidět, je převrácením situace Ingrid, která se nedívá, ale je/chtěla by být vidět (viz scéna z plakátu nebo poslední scéna filmu). Na postavě Elin si vypravěčka zase může vyzkoušet, jaké by to bylo být matkou. Hranice mezi imaginárním a skutečným světem se začne bortit, když se dalším aktérem příběhů stane Morten, na jehož fikční reprezentaci se Ingrid mstí za to, čeho se manžel dopustil (ale možná také ne). Výrazně subjektivizované vyprávění bez záruky, že to, co vidíme, není jen Ingridina verze reality, nám znemožňuje lépe poznat (resp. vidět) skutečnost. Stejně nespolehlivá je ovšem percepce vidoucího člověka, který svou kognitivní mapu vytváří na základě přímých vizuálních podnětů (vždy jde o individuální konstrukci mozku). Tím, že nás nutí neustále přehodnocovat pravdivost viděného, upozorňuje nás film na esenciální nespolehlivost vizuálního vnímání a nezobecnitelnost vizuální představivosti. Aneb, jak se dozvíme v úvodu každé učebnice lingvistiky i v prvních záběrech Slepé, když se řekne „pes“, pro každého půjde o jiného psa. Film nutnou zprostředkovanost reality tematizuje nerespektováním zavedených stylistických postupů (nenavazující záběry, skoky přes osu, rušivá práce se světlem, odmítání figury záběr/protizáběr) a zároveň stále v návaznosti na hrdinčin hendikep. Slepota tak není pouhý cynicky využitý „gimmick“. Vede nás k reflexi vlastního vidění a aktivnímu dotváření chybějících vizuálních vodítek. Díky zapojení do hry můžeme alespoň přibližně spoluprožít to, čím si protagonistka prochází, a následně třeba začít více využívat vlastní imaginace. Je to právě možnost „vidět“ (vytvořit si) svět takový, jaký by chtěla, která Ingrid osvobodí a navrátí jí víru v sebe samu a ve své schopnosti (za zásadní pro pochopení změny v jejím postoji považuji převedení vtipu o černochovi na kole do reality). 85% (14.06.2015)