Kočka

Filmařsky dokonalá a ve své nemilosrdnosti až trýznivá studie odcizení. Jean Gabin a Simone Signoret ztvárnili manželskou dvojici s jejich léta živenými nenávistmi, vnitřní prázdnotou a osamělostí s takovou intenzitou, až se svírá hruď. Řeč není, jak se naivně domníváme, nástrojem dorozumění, ale prohlubuje propast mezi do sebe uzavřenými světy. (28.09.2020)

Jak si před svědky kdysi dávno svatosvatě slíbili.... ( v dobrém i ve zlém ), tak i dodrželi. Problémem je, že to dobré mají již za sebou. Snímek Kočka je mrazivým psychologickým ( komorním ) dramatem jednoho nenávratně se hroutícího vztahu dvou stárnoucích manželů. Juliena ( J.Gabin ) a Clémence ( S. Signoret ). Procitnutí přichází již příliš pozdě.....Je to herecký Koncert s velkým K těchto dvou zmiňovaných. Hrají, až z toho člověka srdce bolí. Žádná rozmáchlá gesta, tady se hraje výrazovými prostředky. Stačí jeden pohled do jejich tváří a člověk " to tam vše vidí, cítí, věří....". To se NEDÁ popisovat, to musí člověk jednoduše VIDĚT na vlastní oči. p.s. až se z toho vzpamatuji, půjdu se poohlédnout po knižní předloze od G. Simenona. (19.09.2010)

Hutné psychologické drama, které se bolestně zařízne, projde až do morku kostí a neochvějně rezonuje. Žalostný pohled na předměstskou čtvrť koresponduje s vyhořelým vztahem starého manželského páru, jejichž bytí se zúžilo na rozdělenou kuchyň, zamčené skříňky a psaní lístků. Jean Gabin a Simone Signoret jsou v tomto drtivě smutném příběhu tak přesvědčiví, že jsem jim věřila každé gesto, každý pohled a trápila se s nimi. Kočka, obvyklý domácí mazlíček, tady odrazový můstek... (08.08.2019)

Skvělé, až neuvěřitelné herecké výkony, jimž v podstatě není co vytknout. Gabin a Signoret jsou tak uvěřitelní a tak přirození, že prostě budete přemýšlet o tom, proč jsou na sebe lidé tak zlí. Všechno mohlo dopadnout naprosto jinak, kdyby mezi sebou lidé jen trochu více komunikovali. Ale tohle je prostě věčný problém. (16.12.2014)

I destrukci lze podat kultivovaně, s nadhledem, mrazivým, chirurgicky působícím nezúčastněným, odosobněným pohledem a chladem. Chladem, který mrazí, rozkladem, z nějž cítíme hnilobu, ale také cosi stálého, přetrvávajícího. Vazby, které bychom chtěli zrušit vůlí, se ozývají v našem podvědomí a nevědomí, nezeslabeny, dále. A berou si svou daň. Zasmušilé zákoutí staré (pařížské?) čtvrti, postupně obestavované novostavbami rychle se rozrůstajícího velkoměsta, působí jako zhmotnělý anachronismus, ze všech stran utěsnaný před nárazy současnosti. Kocouří král, paprsek, udržující starému muži kontakt se životem, se stává předmětem nenávisti nešťastné, s životem se loučící stárnoucí ženy. Brutální vražda nevinného mňoukajícího kočičího stvoření, vyděšeného, nechápajícího dvounožčinu náhlou agresi, jdoucí za a přes meze jeho chápání a vnímání, erozi vztahu i životů, jež jsou na ni navázány, jen urychluje. Také zbylá pouta propadají smrtnosné hnilobě. Sevřené, civilně úsečné herectví obou protagonistů mrazí: jak svou precízností, tak údělem, který ztělesňuje. Spojeni v životě i v smrti. Jak romanticky to zní a jak velkou hrůzu to také nezávisle na sobě může reprodukovat! KOČKA je skutečně velkým zážitkem pro každého filmového fanouška, jakkoliv se jedná o pamlsek, který hořkne na jazyku. (07.06.2010)