V zajetí démonů 2

Wan jede po tisící stejnou notu, ale struny umí napnout pořád famózně, i když k tomu používá stále stejný skřipec a vlastně je vám trochu stydno, že mu to pořád žerete („My home!“). Což platí o první polovině. Ta druhá je trochu zmatený scénáristický bordel, kde nadvládu nadpozemského dětského castingu ukončí hrátky s triky a vypravěčská nerozvážnost. První díl je dramaturgicky sevřenější, byť vypraví vlastně o tom samém. (09.06.2016)

Škoda, že si Wan tak strašně ulehčuje práci zbytečnými „baf-lekačkami“ a „strach“ je v divákovi vyvoláván pouze extrémně hlasitými akustickými efekty, namísto toho, aby si tvůrci pohráli s jeho fantazií (já vím, to píšu vždycky). Zamrzí to zvlášť, když je jasně patrné, že režisér umí hutnou atmosféru budovat i jinak, ale bohužel tomu nedává průchod. Každopádně musím ocenit pěkný výběr exteriérů a důraz na detail. Škoda zbytečně dlouhé stopáže. Očekávání byla víceméně naplněna, třetí hvězda čistě za kino (obávám se, že doma by to ani zdaleka tak nefungovalo). PS: zatím budu čekat na seriál, který mi pěkně naservíruje příběhy všech těch věciček ze skladu Warrenových. (08.08.2016)

Tak co tu máme? Dvě solidní lekačky, ale jinak je to kompilace těch nejprovařenějších hororových propriet a postupů, které jsme mohli vidět v desítkách jiných žánrově spřízněných filmů. Navíc horory ze 70.let, na které Wan odkazuje, to uměly lépe. K tomu se tady operuje se scénářem, který je prostě…..hloupý, až to práská dveřmi hlasitěji, než to uměl ten duch. V první půli to Wan ještě kočíruje s přehledem, druhá půle už je jen festival hlouposti a trapnosti. Při některých scénách, třeba toho výslechu ducha ergo dívky s plnou pusou vody, jsem se za tvůrce až styděl. Ale Wana přesto nezatracuju, pořád umí z „prdu udělat kuličku“, třeba v povedeném prequelu, který byl v mnoha ohledech prostě lepší. (31.10.2016)

Big bloody mouse or big bloody hoax? Ani jedno, vy skeptici! Kde je Spookie Wan, tam poctivě straší.. Pravda ty postupy nejsou nějak extra originální (asi jako když slyšíte ve filmu The Clash jako londýnské intro), ale když on všechny ty špatně namazané panty, dětské chichotání, sami se pohybující hračky i všemožné jump scare aktivity (ač zkušení vědí, že když se kamera za pár sekund vrací na místo, kde před chvílí nic gatě do hněda zabarvujícího nebylo, tak tam nyní něco takového bude) zvládá způsobem, který hororoví fandové, hledající děs jinde než v lázních krvavé explicity, chtě nechtě musí ocenit. Akorát nevím, jestli byla překvapivější na žánr poněkud nestandardní délka a nebo to, že jednou z nejsilnějších scén v hororovém filmu je písnička od Elvise.. Škoda jen a teď trochu vyzrazuji, že o Warrenovi, kteří nemohli dlouho přijít na jméno démona a přitom ho měli v Americe všude po domě poskládané z písmen, se informovaný divák nemůže vůbec bát a nasraná řádová sestra se vrací do pekla za patnáct sekund včetně zabalení zubního kartáčku a pyžama.. I přes tu chválu mám však pocit, že haunted house je už pro Wana terminologií našich nepřizpůsobivých spoluobčanů „vybydlený“ a měl by popřemýšlet o změně původu a podstaty děsu ve svých filmech. Jen tu změnu nedělat nějak rychle a zběsile.. (20.06.2016)

Neviem či hodnotím druhú časť lepšie než jednotku z dôvodu, že som ju videl v kine, kde ma film viac desil a zaujal, alebo mal druhý diel v sebe niečo, čo mi v prvotnom Conjuringu chýbalo. V každom prípade som sa viac krát stihol zľaknúť, dokonca aj zasmiať (Ed, Edward.. Eddieeee), oceniť niektoré naozaj originálne lakačky a hrôzunaháňajúceho démona Valaca v podobe mníšky a Crooked Mana. Návštevu kina neľutujem, bol to skutočne atmosferický zážitok (P.S. bežne na horory do kina nechodím, ale myslím, že začnem - ak budú porovnateľne kvalitné ako v Zajatí démonov 2). (11.06.2016)