V zajetí démonů 2

Sto třiceti minutové rutinní žánrové přešlapování na místě, navíc na místě již důkladně udusaném tisícem a jedním filmem o tomtéž (a to doslova; Enfield není zpracován poprvé) i v témže stylu a lépe (a také hůře, to zase ne že ne). Wan má sice řemeslo v paži, ale přesto se nevyvaruje přílišného avizování lekaček (což je jeho již letitý a opakující se problém) čili namísto malé dušičky máte zdvižené obočí "jak si sakra myslí, že mu na to ještě někdo skočí". Navíc olbřímí stopáž uměle vycpává dalším svým zlozvykem; a to sice nevhodnou přeplácaností "jedno přes druhé", kdy chybělo snad již jen, aby na scénu krom démona, strašáka z dětské říkanky, posedlého děcka a poltergeista dorazili i klaun, Ash s motorovkou či Lovci duchů. Na druhou stranu to krom výtečné řemeslné stránky má solidní tempo a několik skvostných pasáží, které to přeci jen drží nad vodou čili ve výsledku Wanův standard, jenom tentokrát o poznání delší a upřímně, kdy naposledy bylo v kinech pokračování horroru, které přes veškerá svá ale je kvalitním filmem? (09.06.2016)

Wan už duchařskou munici očividně vystřílel. Vizuálně sice opět atakuje atmosférické mistrovství a imaginaci Guillerma del Tora, ale obsahově zoufale nudí a utápí se ve scénách, které už jsou vzhledem k nedávným žánrovým létům zkrátka pasé. Z přemrštěné stopáže čpí snaha o navázání co nejvřelejších sympatií s oběťmi i Warrenovými, což se dá pochopit, jenže hororová výplň je tentokrát tolik nevýrazná, že zbudou spíše kreativní úmysly nežli skutečně "duchaplný" a nervy drásající zážitek. Den po projekci si, vyjma povedené závěrečné čtvrthodinky, skoro nevybavuji jediný opravdu děsivý moment - jednodušší a přímočařejší Zhasni a zemřeš mi zůstalo trčet v hlavě nesrovnatelně výrazněji... 50% (30.08.2016)

Do teď jsem s wanovinama neměl problém, tedy žádná velká vášeň (hlavně mě fascinuje, jak mi všechny splývají a po pár dnech si z nich už prakticky nic nevybavím), ale slušnej řemeslnej standard, co rozhodně neurazí. Ale tohle mě od začátku do konce nesnesitelně nudilo, prostě x-tá wanovská várka nejokoukanějších duchařských klišé s řiďounkým příběhem (pod filmem jsou podepsaní čtyři (!) scénáristi) a přepálenou stopáží. Strašících scén tam sice bylo požehnaně, ale jedna jako druhá, žádné překvapení, ani lekačky na mě nefungovaly (což beru spíš jako plus, protože je nesnáším) a bylo utrpení vidět moje oblíbené herce, jak zoufale nemají co hrát. Nejlepší scéna - hraní Elvise na kytaru - paradoxně není hororová. (01.09.2016)

No ty krávo... Honza Wan mi dluží trenky, protože tohle už nikdo nevypere. Nechci nikomu kecat do života, ale dva dny před projekcí stojí za to hlídat si jídelníček a manikůru klidně přeložte na další měsíc. Rozdíl mezi hororem a hororem od Wana není ten, že by do nich Wan dával něco suprnovýho, on prostě jen ví, jak se to dělá. A já už naštěstí taky, takže příští jeho film budu sedět na kýblu. (10.09.2017)

Na to, že si dal Wan s pokračovaním najlepšej americkej duchariny posledných rokov tak načas, je prekvapivo neprekvapivý. Nováčikov musí jeho famózny štýl ohromiť, je zkrátka o triedu vyššie než všetci strašiaci naokolo, ale kto už ho dobre pozná, pre uspokojenie potrebujete scenáristickú pridanú hodnotu. A tá tu nie je. Presun do Anglicka osviežil, ale priebeh riešenia prípadu Hodgsonových robí v žánrových klišé naopak kroky späť. (27.06.2016)