Ďáblova krása

Tato poněkud uspěchaně vyprávěná faustovská variace je především oslavou mládí, jehož starý Faust, uvěznivší se v bludišti vědy, dosáhne téměř bezděčně. Mládí je zde cestou vedoucí k žitému, nikoliv zprostředkovanému, poznání, které osvobozuje od domnělých pravd, a jehož opravdovost se zdá ospravedlňovat i chyby a dávat smysl i omylům, jichž je na ní požehnaně. Vedle obou (skvěle zahraných) metamorfóz mne oslovila i civilní, uměřená fantasknost, která se více než v imaginaci projevila v rafinované výstavbě příběhu (například v rozostřených hranicích prosněného a prožitého či v iluzivní zrychlené projekci jednoho z možných hrdinových osudů). (03.05.2013)

Přiznávám, že tento pozoruhodný film jsem viděl kdysi opravdu dávno v polozapomenutém cyklu z historie světového filmu, který sám je dnes historií. Konferoval ho filmový historik Alexander Goldscheider pod názvem - za protokolární přesnost neručím - MALÁ SVĚTOVÁ HISTORIE (Malá historie světového filmu). ĎÁBLOVA KRÁSA byla uváděna k připomenutí osobnosti René Claira a nejvíce mě z ní fascinovala elegance provedení, stylem spadající - a současně i přesahující - čtyřicátá léta a s tím i fascinující herec mého dětství a mládí - tragický Gérarde Philipe. Faustovský problém tu byl pojednán s francouzskou noblesou a jemností, i ďábel byl vlastně uhlazený. A Faustovo vítězství - ne tragédie, vítězství kritického myšlení, které dokázalo neztratit kontakt se skutečností a lidstvím, to vlastně bylo vítězství nad temnotou, kterou tehdy zosobňoval nacismus a nacismem prosáklé němectví, které během sedmdesáti let dokázalo v Evropě rozpoutat tři - nebo i čtyři - krvavé války. To, co uvádím, samozřejmě není zcela přesné, ale i dnes zůstávají tyto reminiscence stále živé a zřejmě jsou živější víc, než by si naše současnost byla ochotna připustit. Clairova ĎÁBLOVA KRÁSA dokázala tu dobu a jejího ducha v sobě soustředit v pozoruhodném tvaru, v krystalu, který si i po sebepedantnějších výbrusech zachovává lesk a kvalitu původního tvaru. Bylo by dobré mít opakovaně možnost si tuto zkušenost připomínat i po desetiletích. (02.03.2008)

Všechna sláva polní kvítí. Tenhle faust císařovsko-pekařského stylu se mi i přes skvělý původní dabing nelíbil. Kdyby do života profesorova zasáhl Mefistofeles toliko dvakrát, a nechal příběh volně plynout, bylo by vše v pořádku. To věčné prolínání mladého se starým, pletení jsoucna a snoví, bylo matoucí, nudné a uspávající. Faust dokoukán asi na po osmé... (07.11.2015)

Je libo hrozny mládí okusit, jeho svěžestí se nasytit? Mít měšce zlaťáků, bohatství, sklízet u dvora přízeň nejvyšší? Záludný hlas, našeptávač, vrátí do sladkých časů i příběh váš. Mefistofeles – pekla vyslanec, služebníček, komorník, vše ráčí zařídit. Inu, ten čtverák podšitý, bere na svá bedra podobu iluze vaší duše. Svůdné jiskry létají do dáli, pokouší se zmást všechny strany. Nechť shoří úpis ten, který byl ďáblem vystaven, vlastní krví zpečetěn. Pokušení řečnický háv, biřiců, vzbouřenců dav. ti zlomí vaz. Sám pekelník propadl rdousícímu peklu na zemi. (26.01.2016)

Variace na faustovské téma, sice volnější, ale stejně závažná a vypointovaná jako předloha. V příběhu na téma, staré jako lidstvo samo, o touze člověka po štěstí a moci nad svým osudem, proti sobě stojí Gérard Philipe a Michel Simon. První je krásný, křehký i démonický, druhý pak především démonický. Triky odpovídají době vzniku, a zároveň jasně dokazují, že k vytvoření působivého příběhu počítačů netřeba (a že ani technika x-té generace nezachrání film, který příběh postrádá). Dramatická linie je místy nevtíravě prosvětlena jemným humorem, který ovšem nijak nezlehčuje základní myšlenku, totiž že když jde o duši, jde o dost, a že ďábel není protivník, kterého je radno podceňovat. A Gérardovy oči v posledním záběru jasně vypovídají, že takový boj smysl má. (04.01.2012)