Brány noci

Jedna z možných definic politického realismu by mohla znít, že jde o poněkud zidealizovanou realitu zbavenou rušivých prvků, doprovázenou náladovou hudbou a poetizujícími stylovými dialogy. Možná nejblíž se k němu v moderní francouzské kinematografii přiblížil Jean-Pierre Jeunet ve své populární a kritikou oceňované Amélii z Montmartru. Poetický realismus má tedy tak trochu magicky "vylepšovat" přítomnost a okouzlovat diváka. Brány noci ale na diváky v době premiéry měly opačný účinek. Carné sice obrazem a dialogy retušoval poválečnou tvář Paříže, současníkům to ale nestačilo, chtěli vidět jiný obsah a slyšet jiné příběhy plné hrdinství a příkladného potrestání zrádců. Carného portrét šmelinářů a vykutálených převlékačů kabátů vnášel do tehdejší diskuze nežádoucí tóny a ukazoval víc, než byli tehdy Francouzi ochotni snášet. Pro režiséra šlo o nepříjemný neúspěch a film rychle zmizel z kinosálů. Dnes jde o záležitost pro filmové kluby a pozdní večerní vysílání na stanicích typu ČT Art. Divákům může nabídnout působivou ukázku magického realismu v evropském pojetí. Za mě 75 % celkového dojmu. (24.10.2018)

Vůbec nepotřebuji Gabina, Montand v roli naivního milovníka mi sedí více. A mladičký Reggiani v roli věčného zrádce je také naprosto dokonalý. Tohle je Carné, jak ho mám ráda, mírně fantaskní, se sklonem k burlesce i v těch nejdramatičtějších momentech, skvěle udržující rytmus a naznačující sociální drama. Montand i Reggiani se svých prvních velkých rolí zhostili na výbornou, nepříliš talentovaný táta velmi talentovaného Clauda mi zde nejen nevadil, ale dokonce mě jako Osud bavil. Jen Kosma se již po svých předválečných majstrštycích vydal na cestu postupného útlumu nápadů. V roli kluka se poprvé před kamerou objevil Jacques Perrin, který tímto započal kariéru umělce objevujícího se ve filmech především po boku slavnějších kolegů. (15.06.2014)

Je tam všetko, čo očakávate od poetického realizmu. Bohužiaľ tie veci, ktoré inde vnímame ako zámerný štylistický prvok subžánru, tak v Bránach noci sú myslím trochu viac preexponované a keďže sme na konci života tohto zaujímavého obdobia francúzskej kinematografie, tak ma menšia invenčnosť trochu prekvapila. Samozrejme je fajn, že sa k slovu dostala druhá svetová vojna, na druhú stranu sa z témy asi dalo vyťažiť viac. Ťažko kritizovať, keďže Brány noci vyzerajú zrejme presne tak, ako slávne režisérsko scenáristické duo zamýšľalo, v súčasnosti som už ale hereckým prejavom a dialógom na sto percent neuveril. Keďže som ostatné slávne Carneho filmy ohodnotil silnými troma, tak tu tiež nemôžem ísť vyššie. No a rozhodne sa v prípade hlavnej ženskej postavy nejednalo o najkrajšiu ženu sveta, ako viaceré postavy deklarujú, zrejme sa všetci pohybovali celý život na veľmi úzkom priestore. (10.06.2014)

Dramatické vyrovnávanie si účtov v povojnovom Paríži, kolaborácia a chudoba ako všadeprítomné atribúty sú v ostrom kontraste s istou nehou a poetikou Carného režisérskeho prístupu. Francúzi sa síce chceli vidieť po vojne len v tom najkrajšom svetle, mne sa však nekompromisná povojnová realita páčila oveľa viac. (20.08.2019)

Brány noci sú pohľadom na Paríž vo februári 1945, kedy síce už Francúzsko bolo oslobodené, ale vojna v Európe ešte stále prebiehala. Na oslobodenom území už prebieha normálny život. Je to svet čierneho trhu s potravinami a drevom, ale aj svet hrdinov a kolaborantov z obdobia 2. svetovej vojny. Francúzom v tomto filme vadilo, že neboli tu zobrazovaní ako národ hrdinov. Postupne vychádza najavo, kto hnutie odporu zradil a prečo. Avšak, aj keď nechtiac odhalili zradcu, ktorý chladne udával nacistom svojich kamarátov, neuvidíme v tomto filme reakciu "zub za zub" ale samotné vysporiadanie kolaboranta so svojim svedomím a životom. (11.02.2016)