Tereza Raquinová

Sílu tenhle film čerpá ze Zolova románu a zhostil se své předlohy opravdu se ctí. Všechny postavy zůstaly plastické, nic nevadilo přesazení do jiné časové roviny, neztratily se ani úvahy o společné vině, která destruuje všechny pozitivní vztahy, ve kterých už v době "po" nelze přes všechno úsilí pokračovat. Oba hlavní představitelé byli skvělí, bylo znát, že v každém okamžiku vědí, o čem hrají. (29.05.2011)

Předlohu jsem četl. Marcel Carné se od románu Emila Zoly v některých zásadních bodech odchýlil, především děj zasadil do současnosti, tedy do 50. let. Nelze mu to ale rozhodně vyčítat, jedná se vlastně o dost logický krok. Lyon sice není tak ohyzdný, jako Les Halles v Paříži na sklonku 19. století, ale pořád je vykreslen jako odpudivé město. Kamil/Camille (Jacques Duby) je pořádnej chcípák, ale to, jak bravurně ho Zola popsal pochopitelně také na plátně nevynikne. (Byl malý, slaboučký, mdlý, měl fádně světlé vlasy, řídké vousy, pihovatý obličej a podobal se nemocnému, rozmazlenému dítěti…). Liší se i způsob zabití nežádoucí osoby, ale opět - není to nic špatného. Naopak. Carné odvedl výbornou práci, ačkoliv největší trumf tohoto díla (jak už to obvykle u literárních adaptací bývá) je předloha. Zolova naturalistická knížka je zkrátka perfektně promyšlená. __ Simone Signoret je obsazená dobře, ital Raf Vallone je zde jen proto, že se jedná o francouzsko-italskou koprodukci a moc mi nesedl, ale pouze vzhledem. (01.04.2010)

Film francouzsko-italské produkce, inspirovaný románem Emila Zoly, vyvolal na západě velkou pozornost, zejména způsobem transkripce románu. Filmoví adaptátoři totiž zacházeli se Zolovou předlohou velmi volně, jak o tom svědčí zejména markantní fakt, že přenesli děj do současné doby — ovšem zdá se, že bez hlubšího účinku na společenské zaostření díla. Tereza Raquinová je, jak říkal Zola, historií silného muže a neuspokojené ženy. V tomhle směru filmoví adaptátoři učinili, seč byli, aby toto drama vyhnali na nejzazší mez napínavosti, která však díky skvělé psychologické kresbě hrdinů není tu dosahována jen formálně, naopak je logickým výsledkem této psychologické kresby i znamenitého postižení situací. Zejména zásluhou režiséra Marcela Carného a představitelů hlavních rolí francouzské herečky Simone Signoretové a Itala Rafa Valloneho vyznívá film jako hluboké a přesvědčivé drama, překvapující mistrným odlišením a vystižením různých lidských typů -tak protichůdných, a jejich střetáváním v akcích konfliktů. — Toto dílo v mnoha směrech sporné, naše diváky zaujme, a právem, jako každé dílo, které jemně, přesně a hluboce kreslí člověka — ,Tereza Raquinová' representovala Francii na mezinárodním festivalu v Benátkách r. 1953, kde získala Stříbrného lva, nejvyšší cenu toho roku udělenou. Filmový přehled 15/1956 (02.02.2010)

Tenhle film už sice není součástí hereckého speciálu: se Simone Signoret ale i tak jsem na něj narazil v diskuzi VRK. Nyní po dokoukání tohoto filmu už můžu konstatovat, že jsem viděl alespoň 5 filmů s touto pozoruhodnou herečkou. Teď už k filmu. Zde hraje Terezu která žije v manželství ve kterém v podstatě jen přežívá. A ještě k tomu za zády se tchýní které zrovna není po chuti. A tak není divu, že když se ve dveřích objeví urostlej a fešnej šofér vzplane mezi nimi románek. Tereza se s milencem chvíli schází potají až přijde den kdy manželovi milenec vše řekne. Manžel však ještě přemluví Terezu ke třem dnům v Paříži jako poslední šanci jak vše urovnat. Manžel ale má s Terezou v Paříži postranní úmysly. Tereza souhlasí jen aby měla klid jinak je rozhodnuta zůstat s milencem a odjíždí s manželem do Paříže vlakem. Ve vlaku se ale objeví i milenec. Nechci moc spoilerovat už tak jsem toho z děje napsal až příliš ale je jasný, že do Paříže nejspíš všichni tři nedojedou. A vše se začne komplikovat. A komplikuje se to až do finále. V závěru to vypadá že už by příběh mohl dospět ke zdárnému konci ale jak už to tak bývá jedna blbá náhoda v úplném závěru a růžová budoucnost která se tak krásně rýsovala je rázem zase v trapu. Slabší 4hvězdy (04.08.2024)

„Živý moc nevážil, ale mŕtvy je príliš ťažký,” hm..., niečo predsa na tom asi bude! • Kto by mi vedel trocha viacej ozrejmiť danú situáciu, povedzme, žeby zrovna i táto titulná postava v podobe Terezy Raquinovej [Simony Signoretovej], ktorá sa v podstate nachádzala v akomsi „bode epicentra,” keďže sa nasledujúca línia udalostí, začala ťahať práve od jej ústrednej postavy, ako "konfekčnej veľkosti," ušitej rovno na mieru, šoférovi nákladiaku, Laurentovi [Raf Vallone], ktorý sa pomaličky ale isto, votrel[ec] do priazne medzi ňu a labilne ladeného Kamila [Jacques Duby], ako jej zákonitého manžela, a to ďalej ani nehovoriac o  The Wicked *itch, pardon, vlastne som chcel teraz povedať, Witch of the West, čiže si k tomu ešte zároveň tiež pripočítajte i starú ježibabu Raquinovú, než konečne príde na to očakávané lámanie chleba; alebo Dr. Riton: Ako som sa naučil robiť si starosti a nemať rád francúzskeho Roberta Mitchuma. • Ústredná zápletka bola vskutku zostrojená naprosto nadštandardnými pomôckami; narysoval sa klasický, milostný, no najmä, akýsi rovnoramenný ▲, ktorého dve strany dĺžky boli rovnaké, zatiaľ čo jedna pri základni ostala rozdielna, pričom zase vnútorné uhly zostali identické, ktoré sa naopak, vzájomne väčšinou iba dopĺňali, aby spĺňali požiadavky hlavného kontrolóra a autora v jednom a úplne tom istom ponímaní - Marcela Carného, tvorcu nielen poetického realizmu, ale súčasne aj klasického titulu v tvare Detí raja; inými slovami povedané: všetko potrebné mal k dispozícii, aby mohol kvalitným spôsobom narysovať požadovaný t-v-a-r; ostrú ceruzu [režisérsky um], pravítko [herecké obsadenie + predloha + adaptovaný scenár], potom si pomerne častejšie [vy]pomáhal aj kružidlom [technická stránka veci: kompozícia obrazu, strihová skladba a hudobný doprovod a cetera], skrátka, snažil sa byť čo najviac kreatívnym; dokonca si od kamaráta na chvíľu [vy]požičal aj uhlomer, aby neustále mal pod kontrolou i "veľkosti uhlov," tak bol mimoriadne svedomitý pri vytváraní svojej predstavy, no niečo sa v ňom neskoršie podstatnejšie zlomilo, pretože akosi začal čoraz viac používať gumu, s ktorou menil pomery jednotlivých strán, až tým celkovo otupil pôvodnú myšlienku, a k tomu si ceruza rovnako prešla i akýmsi strúhadlovým peklom, keď z nej napokon ostala sotva len polovica z pôvodnej miery... • Na dnešnú projekciu mi vyšiel akurát deň [čírou náhodou, z mojej strany to nebolo vôbec plánované], kedy pred 44. rokmi zomrel jeden z bratskej producentskej dvojice Hakimovcov, Raymond, ktorý mával v daných časoch aj lepšie príspevkové momenty, medzi ktoré by som napríklad mohol zaradiť i Casque d'or a podobne. (14.08.2024)