Tereza Raquinová

Tenhle film už sice není součástí hereckého speciálu: se Simone Signoret ale i tak jsem na něj narazil v diskuzi VRK. Nyní po dokoukání tohoto filmu už můžu konstatovat, že jsem viděl alespoň 5 filmů s touto pozoruhodnou herečkou. Teď už k filmu. Zde hraje Terezu která žije v manželství ve kterém v podstatě jen přežívá. A ještě k tomu za zády se tchýní které zrovna není po chuti. A tak není divu, že když se ve dveřích objeví urostlej a fešnej šofér vzplane mezi nimi románek. Tereza se s milencem chvíli schází potají až přijde den kdy manželovi milenec vše řekne. Manžel však ještě přemluví Terezu ke třem dnům v Paříži jako poslední šanci jak vše urovnat. Manžel ale má s Terezou v Paříži postranní úmysly. Tereza souhlasí jen aby měla klid jinak je rozhodnuta zůstat s milencem a odjíždí s manželem do Paříže vlakem. Ve vlaku se ale objeví i milenec. Nechci moc spoilerovat už tak jsem toho z děje napsal až příliš ale je jasný, že do Paříže nejspíš všichni tři nedojedou. A vše se začne komplikovat. A komplikuje se to až do finále. V závěru to vypadá že už by příběh mohl dospět ke zdárnému konci ale jak už to tak bývá jedna blbá náhoda v úplném závěru a růžová budoucnost která se tak krásně rýsovala je rázem zase v trapu. Slabší 4hvězdy (04.08.2024)

Předlohu jsem četl. Marcel Carné se od románu Emila Zoly v některých zásadních bodech odchýlil, především děj zasadil do současnosti, tedy do 50. let. Nelze mu to ale rozhodně vyčítat, jedná se vlastně o dost logický krok. Lyon sice není tak ohyzdný, jako Les Halles v Paříži na sklonku 19. století, ale pořád je vykreslen jako odpudivé město. Kamil/Camille (Jacques Duby) je pořádnej chcípák, ale to, jak bravurně ho Zola popsal pochopitelně také na plátně nevynikne. (Byl malý, slaboučký, mdlý, měl fádně světlé vlasy, řídké vousy, pihovatý obličej a podobal se nemocnému, rozmazlenému dítěti…). Liší se i způsob zabití nežádoucí osoby, ale opět - není to nic špatného. Naopak. Carné odvedl výbornou práci, ačkoliv největší trumf tohoto díla (jak už to obvykle u literárních adaptací bývá) je předloha. Zolova naturalistická knížka je zkrátka perfektně promyšlená. __ Simone Signoret je obsazená dobře, ital Raf Vallone je zde jen proto, že se jedná o francouzsko-italskou koprodukci a moc mi nesedl, ale pouze vzhledem. (01.04.2010)

Carné dal opět přednost interiérům před exteriéry, což je celkem škoda, protože těch zepár záběrů svědčí o tom, že poválečný Lyon byl hodně zajímavý. Duby se Signoretovou jsou tak skvělí, že mi ani nevadí přítomnost Valloneho, jehož jedinou hereckou kvalifikací byla evidentně jeho postava a možná ještě schopnost mluvit francouzsky s náruživým italským přízvukem. Od prvních záběrů u Rhôny až po samotné finále se jedná o výborně natočené drama lásky a nenávisti. (21.09.2014)

Terezu Raquinovou považuju s odstupem času za jeden z nejzajímavějších francouzských filmů 1. poloviny 50. let. Ten titul je plně funkční i dnes. Posunutím původní Zolovy literární předlohy o půl století dále vypadají motivace a duševní pochody (anti)hrdinů trošku zvláštně, ale aspoň si člověk uvědomí, jak zásadním způsobem se během několika desítek let proměnila společenská morálka. Rozvody a obecně rozpady rodin byly považovány v Zolově době za závažné selhání, za ostudu, které se každý ze všech sil snažil vyhnout. Dvě světové války tak otřásly společností, že rozvod se rychle stal něčím akceptovatelným a běžným. Celkový dojem: 80 %. (13.02.2013)

Émile Zola napsal předlohu před více než 150 lety a film s posunem děje do současnosti 50. let už také není nejmladší... z příběhu to trochu cítit, protože tak extrémní bezradnost u dopouštění se manželské nevěry by se již v dnešní době plné rozvodů i různě volných vztahů nemusela jevit nejuvěřitelněji. Jenže Carného film nabízí hutné psychologické drama s krimi zápletkou, které mě úplně přeneslo do odlišné doby i se slušným vykreslením sociálního zázemí. Velmi brzy rozehrává v kruhu několika postav silné napětí, ještě před polovinou stihne v strhujícím podání dojít k zásadnímu zvratu a ke konci graduje až do vyčerpávějícího psychického boje s rafinovaně slizkým vyděračem. Asi nikdy mě neomrzí sledovat a objevovat filmy z této starší klasické éry, tenhle rovněž úžasně pracoval i s černobílým vizuálem místy až noirového ražení a měl v sobě mistrovsky vystavěné drama, kde se podvědomě vytoužená smrt jednoho člověka hned dvakrát stala spouštěčem ještě horšího vyústění. Simone Signoret opět nezklamala díky silnému hereckému výkonu, při její sledování v roli Terezy lze vyčíst z obličeje tolik pohnutých (byť často úsporně vyjádřených) emocí podtrhujících neklidné dilema; hodně se mi líbil i Jacques Duby v postavě jejího uťáplého manžele (s chvílemi až smutně tragikomickým vyzněním). Nejpozději od scény jeho přenášení v opilém stavu do bytu jsem tušil, že koukám na velký film, který mě plně zaujal už v úvodu... a zážitek z filmu byl skutečně excelentní. [90%] (16.08.2024)