Thérèse Raquin
The Adultress
The Adultress
Režie:
Marcel CarnéKamera:
Roger HubertHudba:
Maurice ThirietHrají:
Simone Signoret, Raf Vallone, Jacques Duby, Sylvie, Maria Pia Casilio, Paul Frankeur, Roland Lesaffre, Jacques Hilling, Madeleine Barbulée, Nerio Bernardi (více)Obsahy(1)
Film noir režiséra Marcela Carného o deprimované ženě v domácnosti, která si začne nestydatý románek s urostlým šoférem. (Netflix)
Recenze (29)
Zlatý Lev - výběr ()
Terezu Raquinovou považuju s odstupem času za jeden z nejzajímavějších francouzských filmů 1. poloviny 50. let. Ten titul je plně funkční i dnes. Posunutím původní Zolovy literární předlohy o půl století dále vypadají motivace a duševní pochody (anti)hrdinů trošku zvláštně, ale aspoň si člověk uvědomí, jak zásadním způsobem se během několika desítek let proměnila společenská morálka. Rozvody a obecně rozpady rodin byly považovány v Zolově době za závažné selhání, za ostudu, které se každý ze všech sil snažil vyhnout. Dvě světové války tak otřásly společností, že rozvod se rychle stal něčím akceptovatelným a běžným. Celkový dojem: 80 %. ()
Předlohu jsem četl. Marcel Carné se od románu Emila Zoly v některých zásadních bodech odchýlil, především děj zasadil do současnosti, tedy do 50. let. Nelze mu to ale rozhodně vyčítat, jedná se vlastně o dost logický krok. Lyon sice není tak ohyzdný, jako Les Halles v Paříži na sklonku 19. století, ale pořád je vykreslen jako odpudivé město. Kamil/Camille (Jacques Duby) je pořádnej chcípák, ale to, jak bravurně ho Zola popsal pochopitelně také na plátně nevynikne. (Byl malý, slaboučký, mdlý, měl fádně světlé vlasy, řídké vousy, pihovatý obličej a podobal se nemocnému, rozmazlenému dítěti…). Liší se i způsob zabití nežádoucí osoby, ale opět - není to nic špatného. Naopak. Carné odvedl výbornou práci, ačkoliv největší trumf tohoto díla (jak už to obvykle u literárních adaptací bývá) je předloha. Zolova naturalistická knížka je zkrátka perfektně promyšlená. __ Simone Signoret je obsazená dobře, ital Raf Vallone je zde jen proto, že se jedná o francouzsko-italskou koprodukci a moc mi nesedl, ale pouze vzhledem. ()
Film francouzsko-italské produkce, inspirovaný románem Emila Zoly, vyvolal na západě velkou pozornost, zejména způsobem transkripce románu. Filmoví adaptátoři totiž zacházeli se Zolovou předlohou velmi volně, jak o tom svědčí zejména markantní fakt, že přenesli děj do současné doby — ovšem zdá se, že bez hlubšího účinku na společenské zaostření díla. Tereza Raquinová je, jak říkal Zola, historií silného muže a neuspokojené ženy. V tomhle směru filmoví adaptátoři učinili, seč byli, aby toto drama vyhnali na nejzazší mez napínavosti, která však díky skvělé psychologické kresbě hrdinů není tu dosahována jen formálně, naopak je logickým výsledkem této psychologické kresby i znamenitého postižení situací. Zejména zásluhou režiséra Marcela Carného a představitelů hlavních rolí francouzské herečky Simone Signoretové a Itala Rafa Valloneho vyznívá film jako hluboké a přesvědčivé drama, překvapující mistrným odlišením a vystižením různých lidských typů -tak protichůdných, a jejich střetáváním v akcích konfliktů. — Toto dílo v mnoha směrech sporné, naše diváky zaujme, a právem, jako každé dílo, které jemně, přesně a hluboce kreslí člověka — ,Tereza Raquinová' representovala Francii na mezinárodním festivalu v Benátkách r. 1953, kde získala Stříbrného lva, nejvyšší cenu toho roku udělenou. Filmový přehled 15/1956 ()
Sílu tenhle film čerpá ze Zolova románu a zhostil se své předlohy opravdu se ctí. Všechny postavy zůstaly plastické, nic nevadilo přesazení do jiné časové roviny, neztratily se ani úvahy o společné vině, která destruuje všechny pozitivní vztahy, ve kterých už v době "po" nelze přes všechno úsilí pokračovat. Oba hlavní představitelé byli skvělí, bylo znát, že v každém okamžiku vědí, o čem hrají. ()
Tenhle film už sice není součástí hereckého speciálu: se Simone Signoret ale i tak jsem na něj narazil v diskuzi VRK. Nyní po dokoukání tohoto filmu už můžu konstatovat, že jsem viděl alespoň 5 filmů s touto pozoruhodnou herečkou. Teď už k filmu. Zde hraje Terezu která žije v manželství ve kterém v podstatě jen přežívá. A ještě k tomu za zády se tchýní které zrovna není po chuti. A tak není divu, že když se ve dveřích objeví urostlej a fešnej šofér vzplane mezi nimi románek. Tereza se s milencem chvíli schází potají až přijde den kdy manželovi milenec vše řekne. Manžel však ještě přemluví Terezu ke třem dnům v Paříži jako poslední šanci jak vše urovnat. Manžel ale má s Terezou v Paříži postranní úmysly. Tereza souhlasí jen aby měla klid jinak je rozhodnuta zůstat s milencem a odjíždí s manželem do Paříže vlakem. Ve vlaku se ale objeví i milenec. Nechci moc spoilerovat už tak jsem toho z děje napsal až příliš ale je jasný, že do Paříže nejspíš všichni tři nedojedou. A vše se začne komplikovat. A komplikuje se to až do finále. V závěru to vypadá že už by příběh mohl dospět ke zdárnému konci ale jak už to tak bývá jedna blbá náhoda v úplném závěru a růžová budoucnost která se tak krásně rýsovala je rázem zase v trapu. Slabší 4hvězdy ()
Carné dal opět přednost interiérům před exteriéry, což je celkem škoda, protože těch zepár záběrů svědčí o tom, že poválečný Lyon byl hodně zajímavý. Duby se Signoretovou jsou tak skvělí, že mi ani nevadí přítomnost Valloneho, jehož jedinou hereckou kvalifikací byla evidentně jeho postava a možná ještě schopnost mluvit francouzsky s náruživým italským přízvukem. Od prvních záběrů u Rhôny až po samotné finále se jedná o výborně natočené drama lásky a nenávisti. ()
Vďaka Zolovej predlohe, dobrej réžii, kamere a hercom sa dá na film pozerať aj po vyše 50 rokoch od jeho vzniku bez toho, aby divák zľavoval z nárokov. Napriek malému počtu postáv je vo filme prítomné napätie a dej graduje k prekvapujúcemu záveru. Rád som sa po rokoch stretol so Simone Signoretovou s jej výrazom hráčky pokru. ()
Émile Zola napsal předlohu před více než 150 lety a film s posunem děje do současnosti 50. let už také není nejmladší... z příběhu to trochu cítit, protože tak extrémní bezradnost u dopouštění se manželské nevěry by se již v dnešní době plné rozvodů i různě volných vztahů nemusela jevit nejuvěřitelněji. Jenže Carného film nabízí hutné psychologické drama s krimi zápletkou, které mě úplně přeneslo do odlišné doby i se slušným vykreslením sociálního zázemí. Velmi brzy rozehrává v kruhu několika postav silné napětí, ještě před polovinou stihne v strhujícím podání dojít k zásadnímu zvratu a ke konci graduje až do vyčerpávějícího psychického boje s rafinovaně slizkým vyděračem. Asi nikdy mě neomrzí sledovat a objevovat filmy z této starší klasické éry, tenhle rovněž úžasně pracoval i s černobílým vizuálem místy až noirového ražení a měl v sobě mistrovsky vystavěné drama, kde se podvědomě vytoužená smrt jednoho člověka hned dvakrát stala spouštěčem ještě horšího vyústění. Simone Signoret opět nezklamala díky silnému hereckému výkonu, při její sledování v roli Terezy lze vyčíst z obličeje tolik pohnutých (byť často úsporně vyjádřených) emocí podtrhujících neklidné dilema; hodně se mi líbil i Jacques Duby v postavě jejího uťáplého manžele (s chvílemi až smutně tragikomickým vyzněním). Nejpozději od scény jeho přenášení v opilém stavu do bytu jsem tušil, že koukám na velký film, který mě plně zaujal už v úvodu... a zážitek z filmu byl skutečně excelentní. [90%] ()
Dost mi to připomíná film "Bože, jak hluboko jsem klesla", ale zde si to hraje na ctnostnější dílo. Přehlíží její potřeby, tak pak i nevidí jejich uspokojování. ()
„Živý moc nevážil, ale mŕtvy je príliš ťažký,” hm..., niečo predsa na tom asi bude! • Kto by mi vedel trocha viacej ozrejmiť danú situáciu, povedzme, žeby zrovna i táto titulná postava v podobe Terezy Raquinovej [Simony Signoretovej], ktorá sa v podstate nachádzala v akomsi „bode epicentra,” keďže sa nasledujúca línia udalostí, začala ťahať práve od jej ústrednej postavy, ako "konfekčnej veľkosti," ušitej rovno na mieru, šoférovi nákladiaku, Laurentovi [Raf Vallone], ktorý sa pomaličky ale isto, votrel[ec] do priazne medzi ňu a labilne ladeného Kamila [Jacques Duby], ako jej zákonitého manžela, a to ďalej ani nehovoriac o The Wicked *itch, pardon, vlastne som chcel teraz povedať, Witch of the West, čiže si k tomu ešte zároveň tiež pripočítajte i starú ježibabu Raquinovú, než konečne príde na to očakávané lámanie chleba; alebo Dr. Riton: Ako som sa naučil robiť si starosti a nemať rád francúzskeho Roberta Mitchuma. • Ústredná zápletka bola vskutku zostrojená naprosto nadštandardnými pomôckami; narysoval sa klasický, milostný, no najmä, akýsi rovnoramenný ▲, ktorého dve strany dĺžky boli rovnaké, zatiaľ čo jedna pri základni ostala rozdielna, pričom zase vnútorné uhly zostali identické, ktoré sa naopak, vzájomne väčšinou iba dopĺňali, aby spĺňali požiadavky hlavného kontrolóra a autora v jednom a úplne tom istom ponímaní - Marcela Carného, tvorcu nielen poetického realizmu, ale súčasne aj klasického titulu v tvare Detí raja; inými slovami povedané: všetko potrebné mal k dispozícii, aby mohol kvalitným spôsobom narysovať požadovaný t-v-a-r; ostrú ceruzu [režisérsky um], pravítko [herecké obsadenie + predloha + adaptovaný scenár], potom si pomerne častejšie [vy]pomáhal aj kružidlom [technická stránka veci: kompozícia obrazu, strihová skladba a hudobný doprovod a cetera], skrátka, snažil sa byť čo najviac kreatívnym; dokonca si od kamaráta na chvíľu [vy]požičal aj uhlomer, aby neustále mal pod kontrolou i "veľkosti uhlov," tak bol mimoriadne svedomitý pri vytváraní svojej predstavy, no niečo sa v ňom neskoršie podstatnejšie zlomilo, pretože akosi začal čoraz viac používať gumu, s ktorou menil pomery jednotlivých strán, až tým celkovo otupil pôvodnú myšlienku, a k tomu si ceruza rovnako prešla i akýmsi strúhadlovým peklom, keď z nej napokon ostala sotva len polovica z pôvodnej miery... • Na dnešnú projekciu mi vyšiel akurát deň [čírou náhodou, z mojej strany to nebolo vôbec plánované], kedy pred 44. rokmi zomrel jeden z bratskej producentskej dvojice Hakimovcov, Raymond, ktorý mával v daných časoch aj lepšie príspevkové momenty, medzi ktoré by som napríklad mohol zaradiť i Casque d'or a podobne. ()
Zpracování M. Carného vytvořilo ze Zolovy předlohy téměř (střízlivě) neorealistický film, jemuž sám za sebe nemám co vytknout (a vůbec mi nevadí, že Posedlost Viscontiho - v emocích ještě vyhraněnější - byla asi pro Carného vzorem). ()
Vynikajúco prepracované charaktery jednotlivých postáv. Skvelý zážitok. ()
Zajímavě natočený film s našlapanou atmosférou. Ale nějak jsem se ztratil v tom, jestli hlavní pár měl vzbudit divákovy sympatie, protože u mě to rozhodně neproběhlo. Soustavně kamenná Simone Signoret a Raf Vallone, od pohledu násilník, mě bavili rozhodně míň než manžel hlavní hrdinky (týpek, kterej si o vyhození z vlaku úplně říkal - Jacques Duby) a jeho matka (stará, uštěpačná, jízlivá - Sylvie). Každopádně za tenhle výlet do francouzské filmové klasiky jsem moc rád. ()
Terezko, Terezko, na každé Tvé pomyslné životní křižovatce jsem byla s Tebou a s údivem jsem sledovala jedno špatné rozhodnutí za druhým.. Tedy k filmu.. Příběh mladé, půvabné, bezdětné ženy, velice nešťastně provdané za rachitického mamánka, tchyňka v extra lize, mě vtáhnul a nepustil ani po závěrečných titulcích.. Simone Signoretová je tu nádherná.. ()
Tereza je mladá žena krev a mlíko, její manžel útlý, věčně churavý, dětinské povahy. Navíc pod vlivem matky. Když se náhle objeví statný a pohledný cizinec, který opilého Camila přinese v náručí domů, je osud všech hrdinů zpečetěn. ()
Přestože se tato adaptace Zolova románu řadí k méně zdařilým Carného dílům, dokáže zaujmout neskutečně "hnusnou" romantikou (s odchodem Prevértových slov zmizely i veškeré zbytky sentimentu) a standartně kvalitní, "kamennou" Signoretovou. ()
Výborná adaptace Zolova románu v režii Marcela Carného. Přiznávám, že s některými Carného filmy mám kapku problém, ale to se rozhodně netýká tohoto filmu. Děj sice není nijak složitý a Zola by se nejspíš divil, jak jednoduše se dá jeho román převést na plátno, ale i když dopředu tušíte, co bude následovat, stejně to nic nemění na tom, že tohle je dost dobře natočené a zahrané. ()
Díval jsem se na IMDb, abych zjistil, kolik modifikací a variací na "Thérèsu" bylo zpracováno. Udivilo mě, že mnoho ne. Ale jde to trochu do šířky: Émile Zola vytvořil v Thérèse Raquinové rámcový román, kteří různí spisovatelé a režiséři vyplňovali svými sny a představami. Nikdo by se asi nezlobil, kdyby se tento film Marcela Carného jmenoval jinak, a mnohé jiné filmy zase Thérèse Raquinová (třeba "Pošťák zvoní dvakrát" - a každý by jim mohl pár doplnit).... Samotným dramatem se zabývat nemá příliš cenu, je jasné, logické, perfektní. Proto jen dvě poznámky: 1. Italský herec Raf Vallone (herecky slabší ze zamilovaného páru) odmítnul nechat se dabovat a jeho part byl proto adaptován na "jednodušší verzi". 2. gudaulin ****mluví o rozvodové politice. Je to odpověď na hledání alternativního řešení pro oba milence. Zabití (zde i v knize vražda) Camille Raquina je však nezbytnou osou tohoto příběhu. A ještě jedna poznámka - 3: raroh ***** doplňuje k "Pošťákovi" navíc "Posedlost" Luchina Viscontiho (natočenou 10 let před Carném, právě v roce když James M. Cain vydal "Pošťáka"). Tak ještě jedna: 4: Podivně proslulý spisovatel Miloš Urban, dle jehož románů jsem v poslední době viděl několik filmů, by z toho mohl udělat další "nahlavupadlou" fantasy. ()
ocenenia : MFF Benátky 1953 - Strieborný Lev ()
Reklama