Jessica Jones

O něco slabší než boží Daredevil, ale pořád pecka a to hlavně díky skvělýmu Tennantovi, kterej tady stvořil jednoho z nejlepších (ne-li snad i nejlepšího) záporáků v MCU. Uspokojivý množství zvratů a dalších komiksových postav (ač tu vlastně hrajou spíše takový doplňkový a vedlejší role, přesto však se silným vlivem na hlavní zápletku) tomu dává grády, který jsou pak naředěný příjemnou noir atmosférou podpořenou tou správnou hudbou. A vlastně tak nakonec mrzí snad jen jediná věc, kterou ale nebudu spoilerovat... (14.12.2015)

1. séria - 65% Pozrime sa na to čo tu máme. Po Daredevilovi sa objavil ďalší člen, lepšie povedané členka, Defenders. A nie je to vôbec zlé. Krysten Ritter do role Jessicy Jones pasuje rovnako fajn, ako jej zadok do džínsov. Pred tým ako som sa do tohoto seriálu pustil, som veľa o nej nevedel, ale došlo mi, že nemám čakať akčný nárez v štýle Daredevila. Súkromná detektívka zo silou ako za štyroch chlapov si to tu občas rozdá na päste aj v posteli, takže núdza o zaujímavé scény nie je. Tak isto ani o príbeh, ktorý ponúkne aj fajn background. Trošku mi nesadol záporák, za to poteší, že sa tu objaví Luke Cage, ktorý pozdvihne trošku hodnotenie. Celkom spokojnost s prvou sériou, ale druhú už neplánujem pozerať. (20.10.2016)

Tohle mohla a měla být pecka. Marveláci už v Daredevilovi ukázali, že umí víc, než jen posílat kladná monstra na ta záporná a Jessica Jones v podání dokonale vybrané Krysten Ritter se zdála být z počátku tím správným ženským ekvivalentem slepého právníka z Hell´s Kitchen. Bohužel seriál ztroskotal na snaze natáhnout sérii. Antihrdinčiny cynické a egoistické rysy se tak ze svěžích stávají protivnými a honba za chyceným a opakovaně unikajícím Kilgravem působí únavně. Po nadšení, které přišlo se začátkem série, zůstala na konci pachuť průměrnosti. Ale přesto si myslím, že Jessica Jones je důkazem, že směr zvolili v Marvelu správný a tak doufám, že se dočkáme třeba Punishera a dalších neortodoxních hrdinů. 60% (05.12.2015)

Tak po velkém očekávání přišlo menší zklamání. Daredevil byl ve všech ohledech lepší, měl napětí a ani jeden díl nenudil, dostali jsme přesně to, o čem je komiks Rok jedna. Jessica měla skvělý rozjezd, jenomže od poloviny řady se to začalo táhnout a nudit, poslední čtyři díly už zase stály konečně za to. Na to, že Jessica je silná a odolná, scény při boji a všechny akční souboje byly na velmi nízké úrovni, až to bilo do očí. Tennant jako padouch byl výbornej, jistě jeden z nejlepších od Marvelu, jeho šílenost a horlivost zahrál opravdu výtečně, byl neuvěřitelně dábělský, jeho rozkazy byly opravdu hororové a drsné, Mike Colter byl taktéž fajn, jeho charisma by mohl rozdávat. Ritter zahrála Jessicu dobře, její problémy s alkoholem a všechen ten stres byl dobrej, problém vidím prostě ve scénáři, seriálu klidně stačilo bohatě 8 dílů a dal bych pět hvězd, ale takhle bohužel, na rozdíl od Daredevila navíc jako samostatný seriál, kdyby nebyl součástí světa Marvelu, by nestál za nic. Místy to mělo opravdu drsnou atmosféru, bylo to temné a vážné, ale ten zbytek je bohužel ubíjející, opravdu nikoho nezajímá lesbickej trojůhelník, my chceme vidět Jessicu jak mlátí zloduchy. Ve výsledku to není zase tak špatné, kouká se na to hezky, ale vím jistě že se radši vrátím k Daredevilovi než k Jessice, jako průměrný seriál to však plní svůj účel. (06.12.2015)

1. série - 90% - Psychologickou propracovaností snad ještě dál než Daredevil. Stačilo pár epizod a o všech postavách, i těch sebevedlejších, jsem věděl tolik, že by na to jiné seriály potřebovaly minimálně dvě sezóny. Jedinečný počin, který se svou podstatou zásadně vymyká všem superhrdinským zvyklostem, ale z Jessicy Jones dělají dvě vztahové dynamiky. Tou překvapivě silnější a emocionálnější je girl power mezi Jess a Trish, pouto, které je dost možná nejuvěřitelnějším a životně nejpotřebnějším komiksovým přátelstvím všech dob. Tou druhou je pak samozřejmě toxická síla mezi Jessicou a Kilgravem, pnutí, které hlavní postavu z velké části definuje. Právě tam ale směřuje moje jediná obava. I v rámci úspěchu Netflixem budovaného vesmíru je plánovaná druhá série zapotřebí, ale její nezbytností si díky příběhu o překonávání limitů vlastního já a odpouštění jiným i sobě samé nejsem jistý ani trochu. Jako samostatný příběh rozhodně za pět, takhle na poslední chvíli cukám zpátky a počkám, co přinesou věci příští. 2. série - 85% - Zatímco ostatní Defenders mají svoje typické prostředí nebo rozpoložení a Daredevil válčí s morálními dilematy, Luke s těmi sociálními a takový Iron Fist zase s mystickými, Jessica stále nejvíc bojuje sama se sebou. Právě ona nepotřebuje kulisu New Yorku, nepotřebuje, aby jí protivníka dělal Kilgrave, nepotřebuje vlastně nic a díky tomu je tak nejsamostatnějším počinem Marvel-Netflix aliance i nejzajímavějším a nejsilnějším charakterem. Sám jsem byl v šoku z toho, že celá sezóna si vystačí i s absencí dlouhodobého záporáka, protože nově příchozí buď jen nenápadně přihrávají (Pryce) nebo antagonisty nejsou (Alisa). Překvapivě nejnenáviděnější postavou druhé sezóny je tak jednoznačně Trish. Ne kvůli zpěvu oblíbeného megahitu It's Patsyyy, ani kvůli rozporuplným vztahovým rozhodnutím, ale kvůli spoustě činů, které působí, jak kdyby dělala naschvály svým blízkým, Jessice i sama sobě. Právě kvůli ní je zážitek tentokrát o malý krůček slabší, ale už to, že dokáže seriál i bez vy-víte-koho držet krok s napětím nacpanou první třináctkou epizod, je pochvalou samo o sobě. 3. série - 80% - Nepřekvapivě pořád velmi teskné, na správných místech až bolestivě pravdivé a v první řadě vypovídající o tom, že někdy ti nejpalčivější vnitřní démoni vystupují na povrch ve společnosti zdánlivě banálních problémů. Poslední sezóna bloudění titulní hrdinky je zdaleka nejcivilnější a ačkoli žádnou dlouhodobou linku celého Defenders univerza nerozvíjí a o svých souputnících hovoří jen velmi sporadicky, líbí se mi, že právě konec je jaksepatří melancholický. Opět s Jessicou, jejíž nejlepší kamarádka je buď lahev dobrého pití nebo nevlastní sestra, se kterou je víc starostí než radostí. Čistě komiksových prvků se tentokrát vyskytuje naprosté minimum, což je snad ten důvod, proč si to rozlučka od kritiků i diváků docela slízla. Já si ale budu ten posměšný úšklebek Krysten Ritter pamatovat s patřičnou vděčností. (29.02.2016)