Mami!

[SFF 2014, Sydney] Nefalšovaný a vyčerpávajúci emočný uragán od Xaviera. Najprenikavejším kúskom u mňa stále pretrváva jeho trojhodinová freska "Laurence Anyways", ktorá (mimo iného) umne balancovala medzi zložitou vzťahovou drámou a extravagantnými režisérskymi finesami, ale toto formálne svieže, scenáristicky kvetnaté a čo do štýlu intenzívne prepracovanie mustru z "J’ai tué ma mère" ma tiež zasiahlo presne mierenou ranou. Nie že by nebolo čo vyčítať, soundtrack sa spočiatku síce zdá byť reprodukčne nosným nástrojom v druhom pláne, ale až na zopár výnimiek, pôsobí skôr prehnane páčivo a takisto súhlasím s tým, že ten flashforward tam byť vôbec nemusel a vyhli by sme sa tak obvineniam z gýčiarstva. S čím sa už stotožniť nedokážem je názor, že Dolanove postavy sa správajú afektovane a ich interakcia je prepálene chcená. Akokeby nebolo už od prvého snímku tohto talentovaného kanaďana jasné, že ona "ukričanosť" je len úprimným odrazom autorského zápalu pre vec - vyváženým mixom divadelných a filmových postupov a to neprestajné zavádzanie o údajnom afekte je len výsledkom neochoty si pripustiť, že by možno mohlo ísť aj o expresívnosť. Podstata prístupu k médiu ostáva stále rovnaká, nič sa nikomu zadarmo nedáva; dochádza však k vzostupnému a zcela iste svojbytnému experimentovaniu, ktoré si u menej tolerantného diváctva pochopenie hľadá dosť ťažko. Ďalším relevantným dokladom budiš "Mommy", búrlivá terapia o iskrivej nádeji, dôležitých maličkostiach, ale aj o nešťastnej predestinácii a nutných zmenách; inými slovami vzťahy skúšané životom a neustály rozpor medzi premennou a konštantou. Ďalej len Lana Del Rey a jej "Young and Beautiful". (10.06.2014)

„Poznala jsem tu spoustu dětí. Některým dokážeme pomoct, jiným ne. Snažili jsme se Steveovi pomoct, škola zrovna tak. Teď je řada na vás.“ Jenže dokáže Diane v tomhle nelehkém úkolu obstát? Možná, že si uřízla až příliš velký krajíc chleba…Od Dolana jsem viděl pouze jeho debut Zabil jsem svou matku a Mami! mu je v lecčem podobný. Opět je hlavní téma filmu náročný vztah matky a syna, znovu je to mnohdy emocionálně silně přepjaté (až s patologickými momenty). Jde z toho ovšem cítit vyzrálost. Režijně jde o jistější dílko (např. nápad s obrazem výborný, stejně tak s „budoucností“), avšak hlavně mezi matku a syna vstupuje někdo třetí, který výrazně změní atmosféru i vyznění filmu. Nebyl jsem si jistý, zda mnou děj nějak citově pohne, když mi ani 1 z postav nebyla zpočátku moc sympatická. Film se mi však nakonec dostal pod kůži sice pomalu, ale jistě. A konkrétně pasáž s Kylou a Dianou pro mě byla jedna z nejemotivnějších za hodně dlouhou dobu (narozdíl od samotného závěru, který se mnou příliš nehnul). Celkově dám solidní 4*. (03.07.2022)

O tom, jak se agresivní nezvladatelný spratek a jeho čúzovitá matka neustále posílají do prdele. První hodina mi přišla vyloženě čistě o vulgarismech (kanadská reakce na South Park?), nicméně čím dál víc ke konci vyplouvají na povrch charaktery postav a snad i důvody, proč těmhle nesympatickým postavičkám trochu fandit. 7/10. (10.07.2014)

Chvílemi těžké na sledování a možná i zbytečně dlouhé, ale ve výsledku až děsivě realistické drama o svobodné matce a jejím nezvladatelném synovi, jehož nevypočítatelnost je někdy opravdu nebezpečná. Film stojí a padá převážně na hereckých výkonech, které jsou bez rozdílu bezchybné. Vzhledem k věku pana režiséra, obdivuhodné dílo. (17.05.2015)

Krásná festivalovka. Pokud by mě lákal 49. festival v Karlových Varech, tak bych jel jen kvůli Dolanovi. Xavier je zakladatel moderního artu a já mu to žeru v plné parádě (taneční scéna jde pod kůži). Neuvěřitelný vstup do světa tvůrčího filmu. Tak realistické, tak emocionálně silné, formátově vychytané. Deprese, úzkost, krása, přirozenost, budoucnost. Závěrečný déjà vu v doplnění Lany Del Rey. (07.02.2016)