Sicario: Nájemný vrah

Intenzivní akční krimithriller, který zrazuje protagonistku i diváka. Sicario se po většinu času tváří jako chirurgicky přesný procedurál typu Zero Dark Thirty, poskytující nám dostatek informací a věnující zvýšenou pozornost přípravě a provedení jednotlivých akcí, jež vedou k dalším akcím, nikoli vztahům mezi postavami. Ve skutečnosti skoro po celou dobu sledujeme revenge movie v duchu Fordových Stopařů, který nám ovšem tají, kdo se mstí za co (resp. že se vůbec někdo mstí). Přísun informací je ve skutečnosti výrazně omezený (oba brutální výslechy, kdy v náznaku neomezené narace na chvíli opouštíme hledisko hlavní hrdinky, končí dřív, než se něco podstatného dozvíme) nás staví do stejné pozice jako Kate, nacházející se v cizím, výlučně muži ovládaném prostředí. Po celý film se marně snaží pochopit, jak – slovy Javiera – „fungují hodinky“ a nahlédnout pod povrch, namísto toho, aby jen sledovala ubíhající čas. Stejně jako v nekompromisním prologu, kdy jen tak tak uhne výstřelu z brokovnice a dozví se díky tomu, co se skrývá za zdí, má ale i po zbytek filmu hlavně velké štěstí a nulovou kontrolu nad tím, k čemu kolem ní dochází. Protagonistčině omezenému přístupu k informacím odpovídá snímání některých dialogů v celcích, dávajících vyniknout její bezbrannosti vůči nepřátelskému světu, v němž se octla. Sicario je především chytrou, bravurně rytmizovanou žánrovkou s některými z nejpůsobivějších akčních scén roku (jedna z nich prozrazuje stejně jako finále Zero Dark Thirty inspiraci videohrami), která na nás hnus, nepřehlednost a nebezpečnost války s drogovými kartely přenáší zejména stylistickými volbami a strukturou vyprávění. Kdybychom k němu přistupovali jako k psychologické sondě nebo komplexnímu portrétu poměrů na americko-mexických hranicích (à la Traffic), zřejmě by neobstál. Zvýšená pozornost věnovaná od začátku jednomu mexickému policistovi slouží čistě utilitárně zejména k posílení naší emocionální angažovanosti (a zajištění silného posledního záběru), nikoli k nabídnutí plnohodnotného pohledu z druhé strany. Zlo, kterému zde postavy čelí má podobně unikavou podobu jako v thrillerech Michaela Manna (jehož práce se zvukovým designem během přestřelek je neméně precizní), zatímco westernovou ikonografií a nekompromisním (a ani trochu cool) přístupem k násilí Sicario asociuje filmy Sama Peckinpaha. Vlastně i tematizace (oproti dřívějšku mnohem méně zřetelné) hranice mezi civilizací a divočinou a jejího překračování a posunování, dělá ze Sicaria jeden z nejlepších Mexikem načichlých revizionistických westernů od Divoké bandy. 85% (23.10.2015)

Po PRISONERS, snímku, který pro mě byl až možná přiliš dokonalý, je Villeneuveho další počin, SICARIO tím filmem, který má pro mě tu správnou kombinaci ingrediencí. Špinavé zákulisní drama, které se věnuje nepříliš okoukanému tématu mexických drogových kartelů, nabízí poctivě zrežírovanou podívanou (ve stylu 70's velkonákaldových thrillerů) umocněnou Villeneuveho citem pro visuálno, které jde ruku v ruce s kamerou Rogera Deakinse. SICARIO má řadu scén, které už jsou pro mě teď ikonické. První přelet letadla do El Pasa, scéna, kdy se jednotka potápí do rudého úplňku při přesunu pouští anebo bitevní scéna v tunelu, která je celá nasnímána v nightvision módu - kdo by na tohle měl odvahu. Trailer filmu, který dává tušit, že by se mohlo jednat o hyper akční snímek, vlastně klame tělem. Akce tu není moc, když na ní dojde, je vždy elegenatně a rychle provedena a není na ní kladen absolutní důraz, viz. finalní akční scéna, která měla být pílířem vší akce, místo toho je však spíš originální pastvou pro oči. Herecky tu není třeba nic rozebírat, Benicio Del Toro vládne svým tichým minimalismem, ale palec nahoru jde i všem ostatním. Nechat pak Jóhanna Jóhannssona složit hudbu, která ve své úspornosti jde proti klasickým dramatickým soundtrackovým šablonám, a spíš děsí hutným makabrózním zvukem, je pak jen další důkaz o Villeneuveho režisérském novátorství. Pokud se vám libilo např. END OF THE WATCH nebo SIRIANA, tak SICARIO musíte vidět. (07.11.2015)

Výborně napsané, výborně zahrané. Fantastická kamera Rogera Deakinse, k tomu Villeneuvova puntičkářská režie, pomalu a jistě dotahuje Davida Finchera. V kombinaci s Jóhannssonovou nehudební hudbou vykresluje zdrcující atmosféru. Akce úsporná, působivá. Hutné drama bořící pravidla a míchající kartami. Krutý závěr ze života. Jo jo. (29.10.2015)

Výborně propracovaný film u kterého jsem byl celou dobu napnutý a ani chvilku jsem se nenudil. Scény z Mexika mi ihned připomněli můj oblíbený film Black Hawk Down. Dále zde byla výborně zvolená tajuplná atmosféra provázející celý film. K tomu pak důležitá hlavní myšlenka filmu, kdy se zlem se nelze vypořádat po dobrém a je zapotřebí menšího zla pro vyšší dobro. Hercům taktéž nemám co bych vytknul. Snad jen s výjimkou, když ve filmu vytýkají Emily Blunt, že se nemyje a nevypadá dobře, tak by přeci neměla vypadat před kamerou tak sexy. 89% (15.10.2018)

Pronudit se až do úplného konce mi dalo opravdu zabrat. Film o kterém jsem přesně věděl, že půjde úplně mimo mě, ale Jindros mě přesvědčil, že ne. Z toho, že jsem se nemýlil, nemám vůbec žádnou radost, protože jsem ty dvě hodiny mohl strávit něčím zábavnějším. Třeba čučením do zdi. Hodnotit to pro mě není jednoduché, protože stejně jako mě nebavil ten film, mě nebaví ani poskvrňovat jeho památku všem jeho zdejším fanouškům se sympatickými přezdívkami jako Morholt, Čumbrk, noriaki, Pedros, vladce a venomen. Ale co, myslím že při těch 24 613 hodnoceních už tomu ten průměr stejně moc nezkazím... PS: Verbal je fakt úchyl. Ta jeho Emíly má (alespoň tady) asi tolik šarmu jako průměrná uklízečka z Dolních Vítkovic. Přemítání o uklízečkách z Dolních Vítkovic byla mimochodem jedna z mnoha bizarních pomůcek, kterými jsem si krátil dlouhou chvíli při sledování tohoto snímku. Ale já to věděl, Jindrosi! Už tolik let jsem věděl, že tohle není nic pro mě. Tak aspoň že to teď vím už úplně jistě. (01.12.2020)