Vražedná práva

1. série - 90% - Zvraty na hraně diváckého udýchání, zdánlivě rutinní studijní či pracovní prostředí podané nejatraktivnějším možným způsobem a galerie úžasných (Annalise, Wes, Bonnie, Rebecca) nebo alespoň dostatečně prokreslených a tím pádem zábavných (Frank, Connor, Laurel, Asher) charakterů. Za tým Shondalandu tentokrát v první tvůrčí linii kope Peter Nowalk a znovu tak mění můj žánrový pohled. Soudních dramat nebo detektivních thrillerů tu už byly tuny, ale aby někdo dokázal řezat veškerá očekávání na kousky, to se tak často nestává. Absolutní hodnocení proto vražedníkům utíká jen o fous, protože období před samotným odhalením těsně vyhrává nad obdobím po něm. Přesto má Keating Five nakročeno hodně sebevědomě. Dusno, které mezi charaktery zákonitě musí houstnout čím dál rychleji, cítím už teď. 2. série - 90% - V podzimní části vyhrocenější a drtivější než loni, v té jarní pak dýchavičnější než loni. Jsou případy, kdy se úspěšný koncept povede zopakovat (nehledě na to, že uspět podruhé s tím samým bez toho, aby se hladové publikum začalo nudit, je v dnešní době úkol téměř nemožný) a tvůrci, kteří s takovou oblibou hází hlavním hrdinům do cesty oběti, zločiny, krev a zradu, to přesto dokázali. Viola Davis hraje na hraně lidských možností, zbývající hlavní postavy tvoří čím dál kompaktnější celek a v kombinaci s postupně se odkrývajícím tajemstvím jedné noci se jedná o pravou definici seriálu, kde je týdenní čekání na další epizodu krutým divákovým mučením. Je proto škoda, že jarní část se více než jako důstojné pokračování prezentuje jako prostor pro odkrytí důležitých otazníků z dávnější minulosti, ale v kombinaci s emocionální mučivostí děje se pořád jedná spíše o vadu kosmetickou než o shození celého počinu. Do tohoto víru událostí zkrátka a dobře nejde nespadnout. 3. série - 80% - Sezóna, která měla našlápnuto k absolutnímu hodnocení, nakonec zůstává tou slabší. Ale než že by přímo byla o onen chlup slabší, v ní jen gradují některé scenáristické neduhy, které se seriálu drží již delší dobu. Napětí přitom neustupuje ani o chlup, podzimní část tradičně trhá nervy každou scénou a pointa klíčového twistu je tak šikovná, že se jí z poslední televizní doby nemůže rovnat vůbec nic. Navíc spolehliví hráči jako Charlie Weber nebo Karla Souza dostávají herecký materiál, který jim pomáhá k tomu, aby se bez zrnka studu zařadili po bok i nadále nepřekonatelné Violy. To jen způsob, jakým se celý letošní rébus rozřeší, mi nedává spát. Už během loňského roku jsem si občas připadal, že tvůrci v nejkrajnějších chvílích používají hlavní postavy ne jako živoucí charaktery, ale jen jako prostředek k vyprávění. Protože je divák dosavadními zvraty čím dál otrlejší, je tak čím dál složitější přijít s novým šokem. Právě finále pak podle mě trpí tím, že je v rámci co největšího překvapení odpovídáno na otázky, které mě téměř nezajímají a na ty klíčové otazníky přicházejí odpovědi z míst, kde bych je nehledal a ani hledat nechtěl. Chci ale věřit, že se nejedná o trvalý jev a snížení hodnocení je tak jen dočasné. 4. série - 70% - Jakkoli se herci mohou snahou přetrhnout a vydolují emoce i z rozporuplných linek (Lahey senior, protahovaná záhada kolem Wese, vyloženě nepodařený crossover), dojmy zase o chlup klesají. Ta neměnná premisa, kdy podzimní část nastolí sto a jednu otázku, aby část jarní odpověděla maximálně na polovinu a místo toho začala vršit další, je pro dramaticky-právnický žánr poněkud rozčilující. Může za to samozřejmě fakt, že některé linky (Michaela, Bonnie) se nevyvíjí tak, jak bych chtěl a ani tak, jak by mi přišlo logické, ale na to, že scénáristé nadále používají pár charakterů jen jako figurky a vždy jim půjde víc o zvraty než o celkové dojmy, jsem si už musel zvyknout dávno. Je to hra. Hra, která balancovala na hranici dokonalosti a mrzí mě, že mě každým rokem méně baví ji dál hrát. 5. série - 70% - Extra silný start a v závěru najednou pocit, že jarní část sezony byla opět smutně navíc a i na ploše sedmi epizod podivně protahovaná. A já se bohužel nemohu zbavit pocitu, že seriál už nejspíš navždy ustrnul v pozici mistrně gradované podívané, která ve finále nabídne odpovědi na něco, na co se nikdo neptal, případně zdánlivě bezvýchodné situace vyřeší deus ex machinou, která klidně mohla dorazit kdykoli předtím. Je to hrozná škoda, protože Bonnie, Annalise nebo Frank jsou pořád prvotřídní a v nejvyhrocenějších momentech za ně i tentokrát mám tendenci dýchat, ale posun dopředu pomocí překotných epizod nebo vztahových kroků tam či zpět mi ani tentokrát ke spokojenosti nestačí. 6. série - 60% - To nejslabší hodnocení za celou existenci seriálu neznamená, že by poslední sezóna byla za každou cenu nejhorší. Snad jen moje trpělivost už došla a způsob, jakým se scénáristé v čele s Petem Nowalkem rozhodli řešit zbylé otazníky, mě na samém konci slušně otrávil. A bez spoilerů se mi to vysvětlit nepovede. Hodně mě mrzí skutečnost, že na každou záhadu, i tu nejrafinovaněji vystavěnou, existuje dost podobná odpověď. Pokud v raných časech bylo univerzálním heslem "It's always Wes!", v těch pozdějších by to bylo "It's always Castillos!" - a ani bych nemusel moc přehánět. Nápad, že v pozadí všeho zločinného dění bude vždy stát někdo z Laureliny rodiny, považuji přinejmenším za nešťastný. To, že se důležitá rozhodnutí dějí mimo záběr a klíčovými osobami se stávají charaktery, které potkáváme div ne poprvé, je už ale bezmála katastrofa. Ještě víc mě pak mrzí dlouhodobé falešné vábení na něco, co nikdy nepřijde. Právě Nowalk v rozhovoru před začátkem vysílání poslední řady explicitně vzkázal, že na všechny otázky, které jsme kdy jako hladoví diváci měli, dostaneme odpověď. Jaké tedy bylo moje překvapení, když ten samý člověk těsně po skončení seriálu adresuje shodou okolností přesně ty otazníky, které vždy trápily i mě (co se stalo s Laurelinou matkou, jakou roli v tom sehrála sama Laurel a co měly znamenat občasné narážky na její celoživotní psychický stav) s prohlášením, že některé věci si diváci určitě domyslí sami. Což o to, svoje teorie samozřejmě všichni máme, ale u počinu, který si vždy zakládal na důmyslném pointování příběhu a na důležitostí i té sebemenší stopy, je takový přístup zbytečným krokem zpět. Samotné finále ve mně vzbudilo spoustu emocí, jak těch pozitivních (loučení Connora s Oliverem mi vehnalo do očí slušnou dávku slz stejně jako snad každý větší proslov, ať už soudní nebo pohřební), tak i těch negativních (rozhodnutí nechat zemřít dvě moje oblíbené postavy kvůli tomu, aby mohlo jít téměř o citaci jiného díla). Možná vyčítám něco, co bylo ve Vraždách přítomno už delší dobu, zkrátka jsem jen čekal, že na samém konci půjde seriál naproti svým divákům nejenom v prázdných slovech, ale i v opravdovosti zážitku. Na druhou stranu pokud v posledních letech existovala show, která důkladně roztáčela mozkové závity na téma teorií a vztahů, byla to právě ta o legendární Annalise. (28.02.2015) (méně) (více)