Vyšší moc

Možná zbytečně dlouhý úvod a některé záběry rozhodně delší než musely být. Vrcholem filmu byla návštěva na hotelu, kde perlil Kristofer Hivju, jeho „obhajoba“ a hledání akceptovatelného vysvětlení „lavinové situace“ snímku hodně pomohly, pozitivní energie se přenesla i do dalších pasáží, např. nočního rozhovoru s výrazně mladší partnerkou nebo chlapské lyžovačky. Nejen kvůli pozadí zasněžených francouzských Alp chladná severská vztahová konverzačka se zajímavým kontrastem tichých pasáží a hlasitých hudebních motivů (Vivaldi). (05.02.2015)

"Tygr sněžný už se řítí! Láska, sliby... vše je v řiti. Kdo uteče, vyhraje? Manželství tě vysaje!" Citově odcizeným interiérem moderního hotelu, v lyžařském ráji, obchází ďábelsky moderní strašidlo vysoké rozvodovosti. Víří sněhový prach nejistoty, žízeň hasí vysoce uměleckým vysáváním chlapských slz a děsně rozpindává malicherné spory, místo aby si ještě jednou pořádně zařvalo jako na lesy a došlo tak, uprostřed majestátních horských štítů, vnitřního klidu a emoční rovnováhy. Bohužel, zodpovědným rodičům dnešní rozháraná doba nepřeje. A artové filmy už vůbec ne. Nejvíc pobavil recept na obnovení soudržnosti rodiny: Na horách nedbejte na mlhu, hustou tak, že by ji Hanč s Vrbatou mohli krájet, navzájem se poztrácejte, své malé děti opusťte a ponechejte samotné uprostřed bílé tmy (to nemělo chybu, jak náš tatínek Jeníčkovi a Mařence utekl do mlhy, nejspíš si mumlaje: "Hlavně zachránit manželku, děti si uděláme nové" :-)), a pak, když se všichni, díky šťastné náhodě (ehm, díky scénáři), opět shledáte, zavýskejte si radostně: "Zvládli jsme to! Rodinu jsme zase stmelili!" Ve strhujícím finále pak rodinku povozil autobusem řidič kamikaze. Co tím chtěl básník říci, jsem nepochopil, což mě, coby řidiče dabldekru, pochopitelně rozrušilo. Art jako kráva. Jen pro lyžaře. (06.04.2022)

Zajímavá vztahovka natočená jako psychologické drama rodiny vytržené ze stereotypu domácí rutiny a vystavené zkoušce důvěry. Nedá se jí upřít smysl pro atmosféru daný střihem a výběrem hudebních motivů, stejně jako slušné herectví neokoukaných herců ze severu a konec konců ani schopnost místy tnout do živého. Čtvrtou hvězdičku ale nakonec přece jen nedám, protože místy se Östlund ztrácí v intelektuálních tezích, místo aby věcně charakterizoval problémy partnerského života. Někteří diváci včetně mě budou tak trochu tápat, co chtěl dejme tomu autor sdělit pěším sestupem hotelových hostů serpentýnami z hor vstříc civilizaci. Pokud je celý konflikt postaven na historce s lavinou, pak režisérovi uniká mnoho z lidské psychologie i z toho, co tvoří fundament partnerských vztahů. Podobná příhoda patří do kategorie těch, co dokážou naštvat, ale tak jako klesne zvířený lavinový sníh, opadnou záhy i emoce a střízlivě uvažující člověk se jim bude jenom smát. Mnohonásobně větší nebezpečí pro partnerskou soudržnost tvoří hysterický výlev sebelítosti, malosti a pohrdání sebou samým, jaký předvedl filmový hrdina tváří v tvář manželce. Patří k těm, co můžou navždy změnit pohled na partnera a snadno zničit perspektivu dalšího soužití. Mimochodem, i z hlediska dramatické stavby bylo pro film mnohem lepší nechat diváka balancovat v jeho sympatiích pro aktéry příběhu a nechat ho na vážkách, na čí stranu se nakonec přiklonit. Do zmíněné scény snímek nutil k přemýšlení, pak už jen k zaujímání postojů. Pokud bych byl ochoten pohlížet na lavinovou historku jako na katalyzátor dlouhodobě doutnající nespokojenosti, kdy stokrát nic umořilo osla a jedna jiskra dokáže nečekaně zapálit sud prachu, dávaly by mnohem víc smysl reakce i skutky všech členů rodiny. K tomu mi ale Östlund nedal žádné indicie a patrně to myslel přesně tak, jak to natočil. Celkový dojem: 60 %. (07.10.2014)

Až na ten přespříliš vykonstruovaný konec vynikající severské vztahové drama. Původně to vypadalo, že Ruben Östlund chce svým filmem přispět k debatám o krizi rodiny, nakonec jeho film vypovídal spíše o krizi mužské role v současném genderem a politickou korektností znásilněném světě. A také o současné Evropě, v jejímž pohodlí lidský rod naprosto degeneruje, příroda je zkrocená, zima už neznamená smrt, dokonce i velehory jsou bezpečným místem pro rodiny s malými dětmi, všechno jsme si tady v Evropě ochočili a ono si to ochočilo nás. Dobře jsem si ten rozdíl uvědomil třeba na Novém Zélandu, kde ve stejně blahobytné společnosti ještě stále funguje pocit sounáležitosti a jakési vyšší odpovědnosti za osud druhých, jelikož nikdo nikdy neví, kdy udeří zemětřesení, přijde tsunami, zaúřaduje nevyzpytatelný Tichý oceán...a člověk bude odkázán na pomoc druhého. Tohle v dnešní Evropě naprosto chybí. Nadbytek a absence strachu nás rozkládají zevnitř. Filmu Rubena Östlunda pak ovšem trochu chybí odvaha postavit se kánonu politické korektnosti, rozpad vztahu a partnerský rozkol nakonec onou scénou ve vánici na sjezdovce uhladí a scénou v autobuse uhne úplně někam do absurdna (ta pochodující masa mi svou kolektivistickou vizí připomněla komunistické budovatelské filmy 50. let...akorát tady nepochodovalo dělnictvo vstříc dějinnému optimismu, nýbrž střední třída na sešupu dolů...za všechno totiž můžou diletantští řidiči autobusu...). Stejně tak aby se neprohřešil ani náznakem úlitby ke komerci, pečlivě v celé mizanscéně vymazal jakýkoliv náznak product placementu, zmizelo všechno firemní, loga z bund, lyží, lyžařských brýlí, helem, oblečení...a je to tak nápadně anonymní, až to bije do očí...svou sterilitou... (11.02.2015)

V kritických chvílích lidé reagují dle tří základních vzorců a dělí se tak do tří základních skupin. Reakci nelze naučit, proto nelze nikomu vyčítat, že patří do skupiny A nebo skupiny C, a že reaguje tak či onak. Záleží na mnoha okolnostech. Ve filmu bohužel vše graduje přítomností dětí v kritické situaci a bohužel pak člověk ze skupiny C dostává od své manželky na frak, že všechno podělal. Zapletou do toho ještě další pár a máme další skvělý film švédského filmového mága. Podnětná podívaná. (02.12.2023)