Vyšší moc

Katastrofický film s intimní, ale pořád ničivou katastrofou. Östlund se chce ptát a chce, abych zaujal postoj a projektoval sám sebe do jednotlivých postav. Chce, abych si vybral stranu a tu obhajoval, jenže jakmile si ji vyberu nesu s sebou i nevoli a nevyřčenou výčitku strany druhé. Tudíž je nejlepší rolí zůstat venku jako údržbář/divák a čučet na rozpad zpovzdálí. Jakmile se začnu ptát sám sebe lavina jde skrz kamery i ven. Takhle teda jo. Psychologické cvičení s premisou "co, kdyby" namixované s tématikou genderu, přirozenosti a viny za svou přirozenost. Dokud se Östlund ptá, je bez chybnej. (21.08.2016)

Parádní hipster art. Základní konflikt snímku je, bez jakýchkoliv debat, hodně originální, vykreslení postav a jejich chování pak skvěle odpozorované. Filmařsky Vyšší moc exceluje, téměř každým záběrem zaujme pozornost a dokáže bez potíží odehrát obraz v jednom statickém záběru, aniž by tak film přicházel o svou vnitřní dynamiku. Naopak, ta je právě díky statickému minimalistickému záběrování velice výživná a vrstevnatá. A abych nezapomněl, významný podíl má na tom i fantastická zvuková stopa snímku. Skloubení minimalistických hudebních tónů a zvýraznění ruchů lanovek a jiných zvuky vydávajících přístrojů, stírá hranici mezi hudební a ruchovou složkou a skvěle tak znervózňuje divákovu pozornost na téměř až podprahové úrovni. Výborný film, u kterého možná nebude každému tak úplně dobře. 8/10 (23.03.2018)

Strašná frajeřina tenhle film. Od Ostlunda jsem něco až tak dobrého nečekal, pro mě jedno z největších překvapení za poslední dobu. Ta neustálá nejistota, co se stane v další scéně! Pnutí od začátku až do konce, jakoby mezi první a poslední scénou byla natažená struna. A nekonečné rozvíjení nitek toho, co se už stalo. Důraz na detail. Měl jsem z toho až trochu pocit, že je ten film tak vymakaný, chytrý a absolutně sebejistě zkonstruovaný, že myslí i za diváka, neponechává pro něho moc prostoru. Ale v tomto případě to nebylo na škodu, díky tomu je parádně sevřený a netříští se. Formálně je to taky lahoda - práce s laděním barev (bílá, modrá, fialová...a teplá hnědá v interiérech), obezřetně volená velikost rámování (navíc se téměř nedá předvídat, jak bude následující záběr vypadat, nestále je zde snaha snímat věci jinak, než je zvykem), délka scén ideální (snad jedinou výjimkou bylo už trochu přestřelené natahování vousáčových pochyb v posteli). Ani ten Vivaldi tam není využitý tak prvoplánově, i když jsem z toho měl strach. Ještě větší strach jsem měl z Corbeta, kterého od dob Simona Killera nesnesu, naštěstí si zahrál jenom v jedné scéně. (03.02.2015)

Vôbec som nevedel, čo od toho čakať, ale napokon som viacmenej spokojný. Naozaj veľmi dobrá konverzačka, ktorá napriek svoje častej statickosti so sebou prináša oveľa viac drámy a zlomov ako mnohé dynamické filmy. Lavína síce utíchla skôr ako stihla privodiť reálnu katastrofu (fyzicky), no spustila ešte väčšiu lavínu, a tá bola veru omnoho katastrofálnejšia (psychicky). Práve takáto situácia odhalila skutočné inštinkty manželov, ktorí prišli na dovolenku ako milujúci pár - no po tomto odhalení sa spúšťa lavína pochybností, ktorá dôsledne preverí emocionalitu celej 4-člennej rodinky. Podľa mňa to malo vynikajúci koncept, len škoda, že niektoré fázy boli tak trochu hluché, a tým pádom viacmenej zbytočné. No a ten koniec, očakával som nejaké smerodajnejšie zakončenie - z toho som zostal trochu zarazený, že to skončilo takto zamlčane. (26.01.2015)

Seveřané nám naservírovali další drama, tentokráte rodinné. Příběh je to vskutku komorní s jednoduchou zápletkou. Pohodová fungujícíc rodinka si vyjede zalyžovat do Alp kamsi na francouzskou stranu. Tomas i Ebba se těší jak si se svými dětmi zalyžují v klidu hor, bez neustálého vyzvánění Thomasova pracovního mobilu a jak si užijí pracovně jinak zcela vytíženého tátu. Nešetřili na ničem ani na ubytování v luxusním hotelu na vrcholku jedné z hor z jehož vyhlídkové terasy je nádherně vidět do okolí. Při jednom z obědů z této terasy spatří řízený odstřel laviny. Z parádní neobvyklé podívané, kterou si zprvu všichni fotí se posléze staně hrůzný zážitek, neboť masa sněhu se řítí přímo k terase. Zatímco Ebba instinktivně sevře obě děti do svého náručí chráníc jej vlastním tělem, Thomas (také instinktivně) sebere ze stolu ajfoun a rukavice a úprkem prchá z terasy... Z dosahu laviny sice uprchl, ale uprchl z života Ebby také jako chlap, manžel a opora o kterou se dá opřít v kritickou chvíli. Od té chvíle se dovča mění v psychologické drama kdy Ebba má problém s tím co se stalo a Thomas také. Přes zdánlivé bagatelizování situace si totiž sám jako chlap uvědomuje, že se zachoval jako zbabělá sračka. Ví co ztratil a neví co s tím.... ------ Já bych osobně s tím selháním nebyl tak přísný. Skvěle to ve filmu nastínil Thomasův přítel. Ve chvílích, kdy jde o život, kdy je člověk opravdu v tom nejhorším nebezpečí se někteří zkrátka přepnou do defaultního režimu a jejich chování je identické s chováním zvěře. Šílený strach pak z typických hrdinů od nichž předem očekáváme rozhodnost dělá sračky a z běžných lidí hrdiny. Těžko od stolu tvrdit - to já bych tedy neutekl, byť to od stolu zcela jistě řekne každý z nás. - Moc se mi líbil střih ve vypjatých chvílích, kdy je divákova pozornost zničehonic odvedena jinam. Také statická kamera a dlouhé záběry do obličejů herců byly fajn. Tohle zkrátka bylo dobré a to zejména proto, že to bylo velmi uvěřitelné a skvěle podané. Ten závěr v mlze filmem lehce zamával, ale při skončení jsem si uvědomil, že jsem si vlastně přál aby to tak dopadlo. Důvěra je zkrátka křehká sklenka a snadno se napraskne čidokonce rozbije. Za mně je to 5 tužkovek do dronu. * * * * * (08.08.2015)