Vyšší moc

Strašná frajeřina tenhle film. Od Ostlunda jsem něco až tak dobrého nečekal, pro mě jedno z největších překvapení za poslední dobu. Ta neustálá nejistota, co se stane v další scéně! Pnutí od začátku až do konce, jakoby mezi první a poslední scénou byla natažená struna. A nekonečné rozvíjení nitek toho, co se už stalo. Důraz na detail. Měl jsem z toho až trochu pocit, že je ten film tak vymakaný, chytrý a absolutně sebejistě zkonstruovaný, že myslí i za diváka, neponechává pro něho moc prostoru. Ale v tomto případě to nebylo na škodu, díky tomu je parádně sevřený a netříští se. Formálně je to taky lahoda - práce s laděním barev (bílá, modrá, fialová...a teplá hnědá v interiérech), obezřetně volená velikost rámování (navíc se téměř nedá předvídat, jak bude následující záběr vypadat, nestále je zde snaha snímat věci jinak, než je zvykem), délka scén ideální (snad jedinou výjimkou bylo už trochu přestřelené natahování vousáčových pochyb v posteli). Ani ten Vivaldi tam není využitý tak prvoplánově, i když jsem z toho měl strach. Ještě větší strach jsem měl z Corbeta, kterého od dob Simona Killera nesnesu, naštěstí si zahrál jenom v jedné scéně. (03.02.2015)

V kritických chvílích lidé reagují dle tří základních vzorců a dělí se tak do tří základních skupin. Reakci nelze naučit, proto nelze nikomu vyčítat, že patří do skupiny A nebo skupiny C, a že reaguje tak či onak. Záleží na mnoha okolnostech. Ve filmu bohužel vše graduje přítomností dětí v kritické situaci a bohužel pak člověk ze skupiny C dostává od své manželky na frak, že všechno podělal. Zapletou do toho ještě další pár a máme další skvělý film švédského filmového mága. Podnětná podívaná. (02.12.2023)

Až bergmanovsky analytická studie manželského rozkladu, která maximálně vytěžila rozmáchlé, ale zároveň intimní prostředí luxusního horského hotelu. Lavina skrytých emocí, které se skrývají pod povrchem, zároveň tematizuje dnešní krizi maskulinity, jíž režisér zachycuje pomocí vícevýznamových pasáží a chladně vycizelovaného realismu, jenž si nezadá s perfekcionismem Davida Finchera. Östlundův nejlepší snímek. (15.01.2017)

Dnes žijeme vo svete v ktorom je mužská časť populácie neustále konfrontovaná s rastúcou samostatnosťou a kompetenciami ženskej časti. Argument, že je muž vyťažený v práci už dávno nie je relevantný, pretože žena často buduje vlastnú kariéru a do toho sa stíha starať o domácnosť aj potomstvo. Pre moderného muža sú tieto fakty často spúšťačom pocitov frustrácie a pochybností o vlastnom mužstve a postavení v rodine a aj spoločnosti. Myslím, že veľmi často práve tento fakt, ktorý so sebou civilizácia a emancipácia priniesla, je príčinou partnerských kríz a rozchodov. Niekto by si mohol povedať, že manžel bol neschopný a žena hysterická a malicherná. Alebo z iného uhlu mohla manželka vyzerať zodpovedná a schopná oproti zbabelému manželovi. Pravda je všade a nikde, pretože sa za tým skrýva o mnoho viac. Emancipácia priniesla zo sebou mnohé pozitíva, ale stavia ženy do rolí nadľudí, ktorí musia zvládať všetky ťažkosti všedného života a zároveň byť dokonalé matky a manželky, upravené, sexi a seriózne zároveň. Takýto tlak zapríčiní akurát to, že sú ženy často podráždené a zbytočne posadnuté pocitom kontroly nad celým svetom, ktorý tvorí pre ne práca partner a deti. Muži sú vnímaní ako rovnocenní, ale sami sa často cítia nerešpektovaní až kastrovaní ženou, ktorá je stavaná na úroveň hlavy rodiny. V prípade hlavných hrdinov bola situácia vyhrotená tým, že medzi nimi evidentne viazla komunikácia a neboli schopní tolerovať vzájomné nedostatky. Manželku sklamalo jednanie manžela a naopak jeho zase ponižovalo, ako manželka rozoberala situáciu pred priateľmi, keď on by najradšej zamietol celú vec pod koberec. On nebol schopný priznať svoju vinu a ona nechcela ustúpiť ani o milimeter a naďalej v ňom živila pocit neschopnosti. Všetko mohlo dopadnúť lepšie, keby vzťah nebol narušený, možno by sa všetko odohralo inak, alebo by spolu našli nejaké riešenie. Lenže za daných okolností mala žena pocit, že muž, ktorého si vybrala skrátka nie je schopný zaistiť bezpečnosť jej a ani jej detí. Manžel prepadal pocitu sebaľútosti a odmietal prijať za celú situáciu zodpovednosť. Ako ďaleko asi je schopné takéto manželstvo fungovať? Nehľadiac na to, že dve deti nejavili skoro žiadne známky rešpektu voči rodičom a ich rozhodnutiam, do konca sa snažili prevziať kontrolu nad situáciou, pretože necítili autoritu a správanie rodičov sa im zdalo absurdné. Všetko toto a ešte o mnoho viac, absolútne geniálne sfilmované s tiesnivou atmosférou a bravúrne použitou hudbou ( od tejto chvíle mi vyvstane snímok pri každom posluchu Vivaldiho ) a o nič horšou kamerou. Prostredie horského hotela uprostred zasnežených kopcov evokovalo pocit, že niet úniku a lavína bola ako kríza neúprosne devastujúca všetko čo sa jej postaví do cesty. Myslím, že koľko divákov, toľko názorov a dojmov. Vo svojom žánri vynikajúce a musím doporučiť. (27.08.2015)

První 2/3 pro mě byly jedním z nejsugestivnějších a nejútrpnějších filmových zážitků za hodně dlouhou dobu.. Poslední třetina, ve které Oslund nechal to utrpení dohrát zprvu hystericky, pak smířlivě a nakonec satiricky, to z mého pohledu poněkud podkopala. kdyby to bylo zakončeno otevřeně, někdy cca okolo řevu v horách, ocenil bych to více (ikdyž by mě to asi o to déle střašilo ze spaní :D ). (01.04.2023)