Líza, liščí víla

Když film začínal, byl jsem velmi rozpačitý. Najednou se neobyčejný, bizární, nejulítlejší film za poslední dobu rozjel. Líza a její touha po lásce a japonský imaginární kazišuk, aneb smrt kam se podíváš. Bylo to krásně barevné a velmi povedený vizuál, výborná hudba a celkově dobrý nápad. Na šílené způsoby, různých druhů smrti a také Zoltánových nehod, jen tak nezapomenu. (07.02.2019)

Spoilery! Pohádka o dosti brutálním prokletí. Jste-li 3.14ča obstojného zevnějšku a hledáte muže, který se do vás zamiluje nikoli díky obstojnému zevnějšku, ale právě proto, že jste 3.14ča, tak se rázem ocitáte v začarovaném kruhu, ze kterého není úniku. Neskutečným způsobem mě na tomto snímku iritovala jeho "přeefektovanost". Opravdu by nebylo na škodu alespoň na moment ctít zásadu, že někdy je méně prostě více. Tedy většinou. Obzvlášť současná doba tíhne k minimalismu. Vždy je fajn vidět, když se někdo něco pokouší dělat nevšedně. Většinou je to ovšem fajn pouze z toho ohledu, že se člověk ujistí v tom, že je taková cesta špatná. Například úvodní prostorové titulky byly totální hnus. Zásadním nedostatkem snímku je to, že není vtipný, nýbrž naprosto trapný. Pokusy o vtipy v mých očích jednoduše nefungovaly. Když se někdo odebere netradičním způsobem na věčnost, tak to má potenciál zafungovat jednou, maximálně dvakrát. Odpad to z mé strany není proto, že jsem se dvakrát přeci jen zasmál. Poprvé při zajímavém tipu na sex na joga míči, který hodlám při první příležitosti realizovat a podruhé při vtípku se syčícím kávovarem. (11.02.2017)

"Krabí burgr vychladl". Mek mek, tak je mi líto, ale už po prvních pěti minutách děje tohoto jinak hravého a výtvarně vytříbeného fantasy snímku, umístěného zřejmě do nějaké kapitalistické alternativy maďarské metropole sedmdesátých let dvacátého století, mě přemohl pocit zklamání a neochabl ani po první třetině filmu, ve které došlo ke zkrášlení jeho hlavní hrdinky. Nicméně musím uznat, že jsem se při sledování tohoto díla ani trochu nenudil, ale na druhou stranu mě na něm zaujal jen ten zcela nový způsob, jakým lze také vnímat symbol červeného kruhu na japonské vlajce. No a co se týká lišek, tak mě napadlo, jak je Japonci i Maďaři vnímají stejně "pozitivně" jako dánský "Antikrist", Lars von Trier a že není nad naší Bystroušku, které se bát zatím nemusíme, mek mek. (27.02.2016)

Amélie z Montmartru pod vlivem Japonska. Tento typ evropských stylizovaných filmů plných bizarních postav a situací nemám rád, protože všechno to blbnutí a možnosti počítačových triků jen zakrývá vnitřní prázdnotu. Ještě horší ale je, když tvůrce podobného filmu ve snaze dělat umění přisype do díla nějaké to instantní poselství jako van Dormael ve Zbrusu Novém zákonu. Raději se podívejte na Mészárosovy krátkometrážní filmy. (08.08.2016)

„Uklidněte se, slečno. Jsou to jen rutinní otázky. Ale není kouře bez...“ Doplňte si nadávku v maďarštině! Pečovatelka, jíž se zjevuje mrtvý japonský zpěvák, touží po lásce. A proč by ji nemohla najít zrovna v den svých třicátých narozenin? Jenže jedna věc je lásku najít, druhá pak o ni za podivných okolností nepřijít… Čekal jsem trochu svéráznější film, ale Károly Ujj Mészáros přece jen překonal má očekávání! Beznadějné romantičce Lize samozřejmě nešlo nefandit, zvlášť když jejímu štěstí bránil zhrzený a démonický mrtvý japonský zpěvák. A to panoptikum individuí, teda nápadníků, z nichž byl jeden divnější a trhlejší než druhý, také stálo za to. Pobavili i velitel s nedokončenými pořekadly či nezničitelný seržant fandící hudbě z finských westernů. Filmu dál nemůžu upřít ani hravost, fantazii, smysl pro absurditu a nadsázku, ale…celé to na mě bylo místy docela střelené a neukotvené, díky čemuž nechybí hluchá místa a chvilkové ztráty šťávy, což je u tak krátké stopáže trochu mínus. Přesto u této fantazijní jednohubky nechci jít pod slabší 4*. (25.07.2021)