Cesta do Říma

Cesta do Říma je film, o kterém jsem opravdu netušil, co si pořádně myslet. Řeší snad otázky katolicismu? Je to víc komedie nebo drama? Je to především snímek, který fantaskně skládá dohromady různé typy příběhů a myšlenek. Trochu to paroduje duchovní nauku a symboliky, mírně poukazuje na desatero, ale i zvrácenost lidí. Mátlo mě, že nebylo jasné, kdy se film odehrává a jaká je pro hrdiny vlastně doba. Co mohou, jak se cítí? Řada postav působila prazvláštně. Jak Miroslav Donutil, tak Berenika Kohoutová. Závěrem tedy platí, že od počátku jsem sledoval pozoruhodný příběh, který se následně zvrhl v sled osobnostních příběhů ve vztahu k náboženství a duchovnu. Jenže to se dějová linka ztratila a nedávala smysl. Takže stále nevím, co si o filmu myslet. (29.11.2023)

Pásmo absurdních dada skečů s dost ujetým, ale chytrým humorem a stylová hommage koženkovému kupé. Trošku pokulhává zasazení do rámce, ale na co vlastně absurdní film potřebuje rámec, že. Některý kousky zas tak vtipný nejsou, pár jich není vtipných vůbec, ale u většiny jsem se smál, občas i řval smíchy. Ty nápady a hlášky jsou pure genius. A je strašně příjemný zjistit, že něco tak originálního se může natočit i u nás. „Ale my přece nejsme dopraváci a navíc jsme v cizině!“ „Dopraváci jistě ne, ale také máme své morální povinnosti vůči celému světu.“ :) (20.06.2020)

Hned ze začátku chci upozornit na to, že k filmu Cesta do Říma píšu pojednání, jako někdo, kdo s ním má něco společeného. Je možné, že za to mohu být souzen, jestliže se tak má stát, ať tedy jsem, ale jen já, ne ostatní, komentář píši jen z mého vlastního popudu. Komentář se snažím napsat jako divák, pod vlivem dojmů z jeho prvního veřejného uvedení. Cesta do Říma je film, který se snaží vybudovat si svůj vlastní fikční svět. Je to svět, který odkazuje na minulost, ne příliš vzdálenou, ale jak se zdá pro dnešního diváka už méně pochopitelnou, než si sami tvůrci představovali. Minulost vs současnost je křížení, které je jedním z motivů filmu. Ve světě dnes existuje určitá anarchie k hodnotám, které kdysi byly zřejmé, jednoznačnější, dnes je vše pod vlivem deformujícího entertainementu, který vstupuje do mnoha oblastí spojených s lidským konáním. Film upozorňuje na to, že i o staré hodnoty bylo vždy nutné bojovat – nepodlehnout ďábelskému pokušení byl věčný rozpor, o který se museli zasazovat vždy i ti nejsvatější ze všech svatých. Filmem vám však není vnucována představa změny svého náboženství anebo nutnost přechodu na víru. Hledání vlastního štěstí je boj, který máme v rukách všichni úplně stejně, ať už jste věřící anebo ateista. Spojují nás stejné otázky, které si klademe, na které neznáme odpověď a žel bohu hlavně nemáme čas je hledat(obrázkové pojetí světa). To je nejspíš Mielnikovo pojetí humanismu, na které se snaží svým filmem upozorňovat. Nostalgický smutek po způsobu hledání je pro mě nejsilnějším motivem filmu. Vyprávění filmu se vzdalo jednoznačného dramatického vršení a tak vnímání filmu není nijak snadné. Můžete si připadat jako na procházce v galerii výtvarného umění, přesto mi film nepřijde jako vyprázdněné gesto artistního umělce zahleděného do sebe. Vím, jak nesnadné je u filmu dodržet stylizační formu a formální stránku filmu. A to se filmu daří. Navíc T.Mielnik shazuje sám sebe, je ironický především sám k sobě, nadhled, neproměněný v sérii úderných joků, je z filmu cítit. Nestydí se za to nízké, co je v každém z nás, zároveň se snaží nabádat k pokoře k tomu hlubšímu, jakémusi nedosažitelnému cíli – poznání, smyslu čehokoliv a bla bla bla – na mnoha úrovních lidské inteligence. Nechci vás těmito řádky k ničemu nutit. Jen vím, že občas divák chodí na film s vlastní představou o filmu a když jí nedostane je zklamán, naštvaný, rozzuřený. Film mi od sobotního uvedení pořád leží v hlavě. Jako ze snu se mi nekontrolovaně vrací někdy esence obrazu, jindy část hudebního motivu, někdy tvář postavy, jindy úryvek dialogu. Nikdy to není celistvý dojem, který by jednoznačně dominoval. Skrze detaily, které se vrací mi pak představivost umožňuje otevírat v sobě jiné úrovně. Pojednání uzavřu tím, že si z filmu odnáším jakýsi nedocenitelný nostalgický smutek po starém světě, ve kterém byly pravidla daleko zřetelnější a schopnost hledání smyslu sám v sobě naprosto přirozená. (07.07.2015)

Intelektuální hříčka nejasné kvality. 1) 35letý Polák Tomasz Mielnik, jenž vystudoval dějiny umění na Vratislavské universitě a později absolvoval FAMU, ve svém celovečerním debutu propojil český až hulvátský ateismus s polským vnímáním křesťanství do věru prapodivné směsi. 2) Chvílemi vtipné dialogy a situace se střídají s méně vtipnými obklopeny nevtipnou většinou snímku. 3) Slušelo to 19letému Petru Slavíkovi (blonďatý spolucestující ve vlaku). (14.08.2018)

Po zhlédnutí ukázky z filmu, scény ze zpovědního taxíku, jsem byl na premiéru snímku přímo natěšen. Jenže už brzy jsem si uvědomil, že se jednalo o scénu nejlepší, ale co víc, dokonce o jedinou dobrou scénu z celého filmu. Zbytek byl naprostou tragédií. Začínající režisér jasně vsadil na kartu údajného surrealismu. Jenže co z toho vyšlo, surrealismus nevidělo ani z rychlíku! To prostě nebylo nic, jen nějaká kompilace marných a superdivných obrazů, evidentně pocházejících z autorových podivných představ, z nichž každý druhý vás nutí k facepalmu. Hlavní chybou je příliš nucený žánr komedie, přitom film vůbec vtipný není (kakao, vážně?). A zbytek vyplňovaly absolutně nelogické věci, které ani s ničím nesouvisely (např. vyhození kočky z okna vlaku), u toho tedy vyvozuji, že by se ani nemohly vyskytovat v podvědomí. Takže k surrealismu to mělo hodně daleko, navíc pokazit takový žánr s téměř neomezenými možnostmi, to se jen tak někomu nepovede... Bohužel, autor se snaží i kopírovat styl odjinud. Vizuál působí poměrně sympaticky, jenže až moc připomíná Grandhotel Budapešť. A hudba, ta byla vyloženě odporná, mnohokrát jsem přemýšlel, zda šlo vybrat ještě horší. Nešlo. Podtrženo sečteno, za toto si Mielnik svůj titul zdaleka nezaslouží. (05.07.2015)