Cesta do Říma

Po zhlédnutí ukázky z filmu, scény ze zpovědního taxíku, jsem byl na premiéru snímku přímo natěšen. Jenže už brzy jsem si uvědomil, že se jednalo o scénu nejlepší, ale co víc, dokonce o jedinou dobrou scénu z celého filmu. Zbytek byl naprostou tragédií. Začínající režisér jasně vsadil na kartu údajného surrealismu. Jenže co z toho vyšlo, surrealismus nevidělo ani z rychlíku! To prostě nebylo nic, jen nějaká kompilace marných a superdivných obrazů, evidentně pocházejících z autorových podivných představ, z nichž každý druhý vás nutí k facepalmu. Hlavní chybou je příliš nucený žánr komedie, přitom film vůbec vtipný není (kakao, vážně?). A zbytek vyplňovaly absolutně nelogické věci, které ani s ničím nesouvisely (např. vyhození kočky z okna vlaku), u toho tedy vyvozuji, že by se ani nemohly vyskytovat v podvědomí. Takže k surrealismu to mělo hodně daleko, navíc pokazit takový žánr s téměř neomezenými možnostmi, to se jen tak někomu nepovede... Bohužel, autor se snaží i kopírovat styl odjinud. Vizuál působí poměrně sympaticky, jenže až moc připomíná Grandhotel Budapešť. A hudba, ta byla vyloženě odporná, mnohokrát jsem přemýšlel, zda šlo vybrat ještě horší. Nešlo. Podtrženo sečteno, za toto si Mielnik svůj titul zdaleka nezaslouží. (05.07.2015)

Cesta do Říma je film, o kterém jsem opravdu netušil, co si pořádně myslet. Řeší snad otázky katolicismu? Je to víc komedie nebo drama? Je to především snímek, který fantaskně skládá dohromady různé typy příběhů a myšlenek. Trochu to paroduje duchovní nauku a symboliky, mírně poukazuje na desatero, ale i zvrácenost lidí. Mátlo mě, že nebylo jasné, kdy se film odehrává a jaká je pro hrdiny vlastně doba. Co mohou, jak se cítí? Řada postav působila prazvláštně. Jak Miroslav Donutil, tak Berenika Kohoutová. Závěrem tedy platí, že od počátku jsem sledoval pozoruhodný příběh, který se následně zvrhl v sled osobnostních příběhů ve vztahu k náboženství a duchovnu. Jenže to se dějová linka ztratila a nedávala smysl. Takže stále nevím, co si o filmu myslet. (29.11.2023)

Dost zajímavý snímek. Skvěle vybraná hudba, poetická vizuálnost (nebo vizuální poetika?), směsice dějových linek, jež jsou svými vypravěči záměrně převyprávěny s větší či menší mírou monotónnosti, což filmu určitě sluší... To, co upoutá v úvodu, se ale během filmu leckdy jeví jako už ohrané, zbytečně nastavované a přestavované. Je to taková mlsůtka zabalená do surrealistické krabičky, která ale nedrží úplně pohromadě, takže ke konci už ani nevím, jestli z té krabičky nevykukuje spíš nějaká existenciální ironie. (26.11.2023)

V rámci české kinematografie je to závan svěžího větru do stojatých českých luhů a hájů. Příběh nedává ani za mák smysl, ale o to tu vůbec nejde, jelikož "I cesta může být cíl". Není tedy začátku ani konce, jen řada situací odehrávajících se v kupé jedoucího vlaku. A ty situace jsou v podstatě všecky dobré, takže proti opravdu nic nemám. Není to k popukání, ale nenudil jsem se a naopak ocenil některé nápady. Rozhodně příjemná blbinka. 75% (23.06.2016)

Pobavilo mě zde mnoho vtipných hlášek a postřehů. Film natočil Polák, absolvent pražské FAMU. Styl - začíná to jako vtipná nadějná groteska, pak je to surreální road movie se změtí výjevů citací, symbolů a hlubokomyslně se tvářících výroků o pomíjivosti a věčnosti. Vše je na pomezí aranžovaných snů a absurdního divadla včetně neměnné herecké dikce. Režisér sice vykazuje nespornou obrazovou kulturu v čele se záběry dívčiny tváře. Světec slyší „Svatý Antoníne, nebuďte tak svatej“. (08.10.2020)