Světlo mezi oceány

Asi shoda okolností, ale stává se to. Před tímto filmem jsem viděl Kore'edovo "Jaký otec, takový syn" ze stejné doby. Tématem tam i zde je "(ne)příslušnost dítěte k rodině". Řešení jsou ale různá, snad proto, že mezi nimi leží půl světa; navíc "měkké" řešení japonské je sympatičtější než "tvrdé" zélandské. Zde je kamenem úrazu válečný veterán Tom Sherbourne, který chce dožít v ústraní, ale ožení se a chce mít pět dětí, usiluje o pravdu, ale většinou lže, a tak právě on je oním Janusem se dvěma tvářemi, ale jen dvěma očima, v každé jen jedno. A tak selže nejen v přítomnosti, ale i v budoucnosti. Není tedy schopen setrvat v pravdivosti ani ve lži, kterou zpočátku zapuzoval, ale posléze s nadšením přijal. (03.05.2020)

Mám k tomu poněkud ambivalentní vztah. Na jednu stranu je to obdivuhodně pomalu plynoucí, až skutečně máte pocit všech těch uplynulých let (rozhodně to působí mnohem delší než to ve skutečnosti je; ovšem v dobrém slova smyslu), na druhou stranu si to z předlohy bere jen ty stěžejní okamžiky bez omáčky kolem čili to působí jako osnova melodramatických tklivých klišé plných Sofiiných voleb, které být použity v mexické telenovele, tak se jeden umlátí smíchy. O závěru jak z jiného filmu/žánru ani nemluvě. To proč to nakonec funguje tak dobře, je režijní vedení, genius loci bezútěšných lokací (kdo jiný než jejich mistr Arkapaw) a především na tak emocionálně vypjaté melodrama sympaticky utlumené herecké výkony. (26.12.2016)

Melancholický, poklidně plynoucí film plný rozporuplných otázek, které by každý asi vyhodnotil trochu jinak. Kdo je tady ten špatný? Kdo udělal chybu? Kdo je oběť? Co by bylo správné a v jakou chvíli udělat ? A správné pro koho vlastně ? Všechno to působí naprosto reálně, přirozeně, příroda a prostředí vůbec, herci jsou skvělí a v neposlední řadě i příběh samotný. Nevím, jak lépe to říci, než že působí tak obyčejně lidsky jak jen to asi jde. Včetně postav, která si každá nese v sobě něco z minulosti,nebo prostě jen povahový rys, nebo nakonec cit- zkrátka něco čemu se člověk těžko sám ubrání. Tenhle příběh ukazuje jak to dopadne, když se střetnou věci, které si člověk v sobě nosí. Jak jsou nakonec potom obětmi všichni. ----“You only have to forgive once. To resent, you have to do it all day, every day. You have to keep remembering all the bad things.”---- (22.02.2017)

Strážiť maják kdesi na konci sveta je vysnená práca pre nejedného introverta. Nikdy som nechápala, v čom ale spočíva oná "náročnosť" tej práce (okrem neustáleho súboja s vlastnou psyché v snahe nescvoknúť sa). Vo dvojici sa to ale už ťahá lepšie. Technická poznámka spočíva v tom, že každá rozumná žena by po prvom potrate išla v tehotenstve radšej asi na pevninu. To nič nemení na tom, že tento film je zjavenie, aké sa vyskytne len raz za čas. (21.12.2016)

Nepopiratelně úžasné, bezchybné herecké výkony hlavních představitelů Michaela a Alicie, doplněna vstupy Rachel. To podtrhávám dvakrát ! Pomalé tempo, lehký pel romantiky, která je už malinko přes čáru, obzvlášť v závěru příběhu a mně to vůbec nerušilo, ačkoli jindy bych možná připomínky měla. Věřila jsem slzám Isabel, vyhaslosti v očích Toma, pohlazení po tváři jsem cítila i já na té své. Pohledy do očí, do jejich nitra a svědomí, která tolik bojovala, žel každý jinak. A s Desplatovou hudbou nemohu jinak. Jen ten vítr bych malinko utlumila, přece jen ho bylo až příliš, silný, mohutný, asi jako jejich vzájemná láska. Derek umí a ví jak zapůsobit na naše city. (19.12.2016)