Chungking Express

Wong hýří nápady jako žonglér míčky, až má divák strach, že kdyby je upustil, zajisté ho utlukou. Jenže Wong drží otěže svého romantického filmu pevně v rukou. Že nejde natočit film, v němž se sejdou dva značně podivní lidé a podivně k sobě najdou cestu? Jde. Navíc tak, že velmi dobře. Wongovo vidění světa je nádherně hravé, plné barev, zrychlených i zpomalených záběrů přesně ve chvílích, kdy je to třeba. Mimochodem, to nasnímání rvačky bylo fantastické. (19.06.2019)

Tak nevím. Začátek se mi líbil, po polovině se mi nelíbilo, závěr byl zase dobrý. Dávám 4* s vědomím, že na ně film kvalitativně má, ale nebyl to vyloženě můj šálek čaje. Tony Leunga jsem viděl už lepšího a když porovnám druhé dva filmy od Kar-wai Wonga (Stvořeni pro lásku, 2046), tak toto mě zaujalo nejméně. Nejlépe u mě asi vyšel Takeshi Kaneshiro. (11.10.2011)

Pro mě velký filmový přešlap. Netušil jsem, že Kar-wai Wong do svých filmů nerad umísťuje děj, předpokládal jsem, že přítomnost policistů a pašeráků drog v jednom filmu bude mít nějakou souvislost, předpokládal jsem, že druhá polovina filmu bude alespoň v něčem navazovat na tu první, jenže nestalo se tak. Ó, ta zpropadená očekávání! Chungking Express je čistý art s někdy podivnými, někdy ukňouranými postavami, které občas jednají hodně nesmyslně. K údajnému kouzlu tohoto filmu jsem si zkráka nenašel cestu. 4/10 (16.02.2014)

Chvílemi mě zasněně melancholická atmosféra Wongova majstrštyku míjela a taky jsem si díky němu vypěstoval doživotní alergii na Mamas and Papas,jenže... Ten film má prostě kouzlo.Styl,jakým je natočený,dalece převyšuje jeho obsah,ale ve dvou nesourodých příbězích dvou různých policistů je tolik vjemů,tolik nevyrčenýc pocitů,tolik magické exotičnosti,že z něj můžu čerpat ještě několik dní.Navíc žeru Tonyho Leunga.Takže vlastně velká spokojenost a druhé zhlédnutí jisté. 85 % (16.08.2012)

Chungking Express je víc než film. Je to doba. Devadesátky v Hongkongu budou navždy definovány naprostou uměleckou volností, ale i implicitním napětím z neodvratného předání do čínských rukou. Přesto, nebo právě proto, byly filmařsky opojnou dobou na zobrazení městského odcizení a osamělosti lidí, kterým štěstí vždy těsně proteče mezi prsty. A v tom není nikdo povolanější než WKW – vizuální virtuóz a král atmosféry, vždy záhadně balancující mezi ospalostí a neskutečnou energií. Za zády s neméně bombastickým kameramanem Christopherem Doylem, mistrem odpoutanosti a metropolitních neonů, s neoddiskutovatelnou zásluhou na ikoničnosti nadčasového, přesto tak ohromně devadesátkového looku, který si pro sebe WKW vypěstoval. Pomník doby, kdy bylo možné všechno, ale přesto z nich nejvíc vystupovala romance za pár šupů o minimální produkční náročnosti. Zároveň nádherná připomínka skutečnosti, že navzdory nevábným osudům mnoha milovaných filmových sérií, které se zkrátka táhly příliš dlouho nebo postupně vyhnily v korporátní atrakci, některé filmy zůstávají perfektně zmražené v čase, jako univerzálně přístupná vzpomínka, na kterou se vždycky můžete spolehnout. A osobně jsem nikdy neviděl silnější důkaz, že cestování v čase je možné. (09.06.2021)